Matthew Fox poukazuje na univerzální povahu Julianina poselství o mystické naději a božské lásce:

Juliána při mnoha příležitostech jasně dává najevo, že hovoří k velmi širokému publiku – k publiku, které zahrnuje i nás, kteří žijeme o 650 let později. Z toho vyplývá, že tento pocit sounáležitosti vnímáme i my. „V Božích očích je celé lidstvo jednou osobou a všichni lidé tvoří jediné lidstvo.“… [1] Pro Juliánu se tradiční učení o církvi jako mystickém těle Kristově rozšiřuje na celý lidský rod….

Když oslavuje krásu lidství, znovu jasně zdůrazňuje, že mluví o všech lidech, a ne o nějaké úzké skupině. „Bůh nás stvořil tak bohaté a vznešené ve své podstatě, že jediné, co můžeme dělat, je snažit se naplňovat jeho vůli a ctít ho ve všem. Když říkám ‚my‘, mám na mysli všechny opravdové duchovní hledače.“ [2] Když říká „všichni“, myslí tím opravdu všechny. V dnešní době by to zahrnovalo všechny křesťany, všechny židy, všechny buddhisty, hinduisty, taoisty, muslimy, vyznavače bohyň, vyznavače domorodých náboženství i ty, kteří žádné náboženství nevyznávají, ať už jsou agnostici nebo ateisté. Tak ekumenická je – a to v čtrnáctém století.

Když hovoří o ústupu „do našich vlastních duší, kde přebývá náš Milovaný“, znovu poukazuje na univerzálnost, která obklopuje naše duchovní hledání: „Ať si žádný muž ani žádná žena nemyslí, že se tato pravda týká pouze jednotlivce. Není tomu tak; je univerzální. Naše krásná lidská přirozenost byla připravena pro naši drahou Matku Kristovu.“ [3]

Díky dlouholetému rozjímání nad svými vizemi Juliána poznala, že Boží láska není určena jen jí, ale celému stvoření:

Při vysvětlování, jak se dostala k napsání své knihy, přiznává, že své vize zpočátku vnímala jako něco osobního, ale později pochopila, že se vztahují k lidstvu jako celku. „Zpočátku jsem toto učení vztahovala na sebe jako jednotlivce, protože v té době mě nic nenutilo vidět to jinak. Ale velká a milostivá útěcha, která následovala, mi dala poznat, že Bůh zamýšlel tento vhled pro celé lidstvo.“ [4] Pochopila, že její dílo by mělo oslovit široké publikum: „Udělala jsem chybu, když jsem si toto zjevení přivlastnila, místo abych to brala jako výzvu k větší lásce k mým křesťanským bratřím a sestrám. Co by mě mohlo přimět milovat své křesťanské bratry a sestry více, než poznání, že Bůh nás všechny miluje, protože jsme všichni jedna duše?“ [5] …

Tento pocit univerzálnosti se promítá do činu, neboť „ti, kdo chovají v Bohu univerzální lásku ke všem svým křesťanským bratřím a sestrám, milují vše, co existuje. V nás je totiž obsaženo vše, tedy vše stvořené i Stvořitel všeho.“ [6] Stvoření a vesmír patří všem – a zároveň nikomu – a vybízí nás k širšímu uvědomění si rozsáhlé lásky.

Matthew Fox traces the universal nature of Julian’s message of mystical hope and divine love:

Julian makes explicit on many occasions that she is speaking to a very broad audience—one that includes those of us who live 650 years later. It follows, then, that we recognize that sense of inclusion. “In God’s sight, all humanity is one person, and all people are a single humanity.”… [1] For Julian, the traditional teaching of the church as the mystical body of Christ is extended to the entire human race….

When she celebrates the beauty of being human, she again makes explicit that she is talking about all and not some sectarian group. “God made us so rich and noble in our essence that all we can do is strive to enact his will and honor him in all things. When I say ‘we,’ I mean all true spiritual seekers.” [2] When she says “all,” she means all. This would include, in our time, all versions of Christians and all Jews, all Buddhists, Hindus, Taoists, Muslims, goddess worshippers, those of indigenous religions, and those of no religions, whether agnostic or atheist. That is how ecumenical she is—and in the fourteenth century, no less.

When speaking of retreating “into our own souls, which is where our Beloved dwells,” she again speaks out about the universality that encompasses our spiritual search: “Let no man or woman think this truth applies personally to the individual. It does not; it is universal. This beautiful human nature of ours was prepared for our precious Mother Christ.” [3]

Through contemplating her visions over many years, Julian recognized that God’s love wasn’t only for her but for all creation:

In explaining how she came to write her book, she confesses that she first saw [her visions] as a personal thing, but then she came to understand that they applied to humanity as a whole. “At first, I applied this teaching to my individual self, because at the time I was not moved to see it otherwise. But the great and gracious comfort that followed made me realize that God meant this insight for the whole of humanity.” [4] She learned that her work ought to reach a broad audience, “I made the mistake of privatizing this showing instead of taking it to mean loving my fellow Christians better. What could make me love my fellow Christians better than to see that God loves us all as we are all one soul?” [5] …

Such a sense of universality translates into action, for “those who have universal love for all their fellow Christians in God have love towards everything that exists. For in us all is comprehended all, that is, all that is created and the Creator of all.” [6] Creation and cosmos belong to everyone—and no one—and it call us to a larger consciousness of expanded love.