Milovaný, buď požehnán, protože je to tak: vše je v pořádku.

-Juliána z Norwiche, Ukázka

Duchovní učitelka a překladatelka Mirabai Starr popisuje, jak Juliéně pozitivní zkušenost s Bohem dodávala sílu v době, kdy se ve světě kolem ní věci nevyvíjely „dobře“:

Středověká anglická poustevnice Juliána z Norwiche nám odkázala radikálně optimistickou teologii. Bez problémů přiznávala, že lidé mají sklon k hříchu. Ničíme vztahy, zneuctíváme Boha, činíme nešťastná rozhodnutí a snažíme se skrývat své chyby. A přesto, jak Juliána zdůrazňuje: „Všechno bude dobré, všechno bude dobré a všechno bude v pořádku.“ [1]

Zamyslete se nad tím.

Toto tvrzení má za cíl proniknout mlhou našeho zoufalství a probudit nás. Neříká jen: „Všechno bude v pořádku“… Nežádá nás, abychom se uchýlili k duchovnímu úniku tím, že vše, co se děje, přisoudíme Boží vůli a budeme to nazývat dokonalým navzdory všem důkazům o opaku. Čelí přímo nevyhnutelnosti toho, že selžeme a že v tomto světě existuje zlo. I tak je přesvědčena, že podstatou Božství je milosrdenství, a chce, abychom to vstřebali do každé buňky svého bytí.

Starr se zamýšlí nad Juliániným učením o hříchu:

Ve svém mystickém mistrovském díle Zjevení Juliána vypráví, že ji kdysi trápila posedlost hříchem. Nedokázala pochopit, proč Bůh, který je všemocný, při stvoření světa neodstranil naše negativní sklony. „Kdyby hřích ze stvoření vynechal, zdálo se mi, že by bylo vše v pořádku.“ Bůh-Matka však Juliáně ve vidění při zážitku blízkém smrti ukázal, že vše bude v pořádku tak jako tak…

Juliána nám to [v 27. kapitole] podrobně vysvětluje. Přitom se zbavuje celého pojmu hříchu a nahrazuje jej láskou. „Věřím, že hřích nemá žádnou podstatu,“ píše Juliána, „ani špetku bytí.“ Ačkoli hřích sám o sobě nemá žádnou existenciální hodnotu, má dopad. Způsobuje bolest. Právě ta bolest má podstatu.

Ale milosrdenství přichází rychle. Je okamžitě k dispozici. Je nezadržitelné! Je upřímně řečeno nezdvořilé z naší strany pochybovat o tom, že všechno bude dobré (a všechno bude v pořádku a všechno možné bude v pořádku). „Když pronesl tato laskavá slova,“ píše Juliána, když mluví o Bohu-Matce, „ukázal mi, že mě ani nikomu jinému nepřisuzuje ani špetku viny. Nebylo by tedy ode mě nezdvořilé obviňovat Boha z mých přestoupení, když on mě neobviňuje?“ Milosrdná povaha Boha činí celou hru na obviňování zastaralou….

Pro ty z nás, kteří nevěří v nějaký dokonalý posmrtný svět, ale soustředí se spíše na to, aby se věci zlepšily přímo tady na Zemi, se toto učení může jevit jako odtržené od reality. Juliána však s dojemným soucitem říká, že to nyní, ze svého omezeného a bolestí prosáklého úhlu pohledu, nemůžeme vědět. Přesto se nakonec probudíme do pravdy, že nás Bůh bezpodmínečně miluje.

Beloved One, may you be blessed because it is so: all is well.

—Julian of Norwich, Showings

Spiritual teacher and translator Mirabai Starr describes how Julian’s positive experience of God sustained her when things were not “well” in the world around her:

The medieval English anchoress Julian of Norwich bequeathed us a radically optimistic theology. She had no problem admitting that human beings have a tendency to go astray. We rupture relationships, dishonor the Divine, make unfortunate choices, and try to hide our faults. And yet, Julian insists, “All will be well and all will be well and every kind of thing shall be well.” [1]

Take that in.

This assertion is meant to penetrate the fog of our despair and wake us up. She does not simply state, “Everything’s going to be okay.”… She does not ask us to engage in a spiritual bypass by relegating everything that unfolds to the will of God, calling it perfect against all evidence to the contrary. She squarely faces the inevitability that we will miss the mark and that there is wickedness in this world. Even so, she is convinced that the nature of the Divine is loving-kindness, and she wants us to absorb this into every fiber of our being.

Starr considers Julian’s teachings on sin:

In her mystical masterwork The Showings, Julian shares that she used to obsess about sin. She couldn’t figure out why God, who is all-powerful, wouldn’t have eliminated our negative proclivities when he made the world. “If he had left sin out of creation, it seemed to me, all would be well.” But what God-the-Mother showed Julian in a near-death vision was that all shall be well anyway….

Julian unpacks this for us [in chapter 27]. In doing so she dispenses with the whole concept of sin and replaces it with love. “I believe that sin has no substance,” Julian writes, “not a particle of being.” While sin itself has no existential value, it has impact. It causes pain. It is the pain that has substance.

But mercy is swiftly forthcoming. It is immediately available. Inexorable! It is frankly rude of us to doubt that all will be well (and all will be well and every kind of thing shall be well). “When he said these gentle words,” Julian writes, speaking of God-the-Mother, “he showed me that he does not have one iota of blame for me, or for any other person. So, wouldn’t it be unkind of me to blame God for my transgressions since he does not blame me?” The merciful nature of God renders the whole blame game obsolete….

For those of us who do not subscribe to a belief in some perfect afterworld but, rather, are focused on making things better right here on Earth, this teaching may feel disconnected. But what Julian is saying, with heartbreaking compassion, is that we cannot know this now, from our limited, pain-drenched perspective. Yet eventually we will awaken to the truth that we are unconditionally adored by God.