Teoložka a podcasterka Kate Bowlerová popisuje Velikonoce jako svátky radosti, které nesmazávají bolest, jež jim předcházela:

Velikonoce jsou obdobím radosti.

Vrací se aleluja. Příběh se dostává ke svému zlomovému bodu. Smrt nemá poslední slovo.

Velikonoce jsou tím nádherným, sladkým, závěrečným tónem hymny spásy, které z celého srdce věříme: Kristus zvítězil nad smrtí a my jednou budeme navždy s Bohem. Aleluja. Aleluja.

Radost nám přináší neuvěřitelné, krátké, duši naplňující okamžiky, kdy cítíme ohromující Boží lásku a naše místo na tomto světě. Naše duše pláče: Ano. Jsem vděčný. Je tak dobré být naživu.

Radost je dar od Boha a pocit, který vyvěrá z místa, kde duše žije (pravděpodobně poblíž střev. To je moje pracovní teorie poté, co jsem si uvědomil, že nikdy nebudu nic milovat tak, jako miluji bramborové lupínky s kečupem Old Dutch).

Ale to není jediný způsob, jak se radost projevuje.

Existuje aspekt radosti, který nám často chybí kolem Velikonoc a který se objevuje právě tehdy, když Velikonoce přicházejí a odcházejí a život zůstává ... nedokončený. Druhý den ráno se probudíme a zjistíme, že v sobě stále nosíme stejný smutek, stejné nevyslyšené modlitby, stejnou bolest, kterou jsme v sobě nosili po celou dobu postní.

To může působit matoucím dojmem. Neměli bychom se cítit lépe? Byly Velikonoce málo?

Ale velikonoční radost není pocit, že se vše napravilo. Není to štěstí, řešení ani citové uzavření. Velikonoční radost je schopnost žít v křesťanském očekávání a důvěře - trpělivě a nedokonale - i když zde zůstáváme v dlouhém středu.

Radost je jedním z nejsilnějších zážitků, které můžeme mít, protože je to emoce, která může koexistovat s naším skutečným životem. Na rozdíl od štěstí může radost žít vedle smutku, nudy, strachu nebo zoufalství. Rozšiřuje naši schopnost zastávat současně protichůdné pravdy - a protože poznáváme radost, získáváme zpět zvláštní, stálou jistotu, že život stále stojí za to milovat, i když bolí.

Písmo je v tomto ohledu upřímné. Ježíš pláče u Lazarova hrobu, i když ví, že se blíží vzkříšení. Pavel mluví o tom, že je "smutný, ale stále se raduje" [2 Kor 6,10]. Zjevení [21,4] slibuje budoucnost, kdy Bůh setře každou slzu - ale tento slib není totéž jako předstírat, že nyní nepláčeme.

Tady žije velikonoční radost.

Není to radost místo smutku. Je to radost místo smutku. Ne radost, která nás žene vpřed, ale radost, která nám umožňuje zůstat mezitím lidmi.... Tato radost je více totalizující než optimistická. Je pravdivější než obyčejné štěstí. Je to hluboká jistota, že příběh není dokončen, i když se nám náš život zdá bolestně nedokončený.

Velikonoční radost je milost, že můžeme říct: Tohle je těžké. Stále čekám. A Bůh je stále dobrý.

Ne proto, že se všechno změnilo - ale proto, že jednoho dne - puf - Bůh slibuje, že se všechno změní.

Theologian and podcaster Kate Bowler frames Easter as a feast of joy that doesn’t erase the pain that has come before it:

Easter is the season of joy.

The alleluias return. The story reaches its turning point. Death does not get the last word.

Easter is that gorgeous, sweet, closing note of the salvation hymn we believe with all our hearts: Christ has conquered death, and we will someday be with God forever. Hallelujah. Hallelujah.

Joy brings us incredible, brief, soul-filling moments when we feel the overwhelming love of God and our place in this world. Our soul cries: Yes. I am grateful. It is so good to be alive.

Joy is a gift from God and a feeling that bubbles up from wherever the soul lives (probably close to the intestines. This is my working theory after realizing I will never love anything as much as I love Old Dutch Ketchup Potato Chips).

But that is not the only way joy shows up.

There is an aspect of joy we often miss around Easter, and it appears precisely when Easter comes and goes and life remains … unfinished. We wake up the next morning and discover that we are still carrying the same griefs, the same unanswered prayers, the same ache we carried throughout Lent.

This can feel confusing. Shouldn’t we feel better? Was Easter not enough?

But Easter joy is not the feeling that everything has been fixed. It is not happiness, resolution, or emotional closure. Easter joy is the ability to live in Christian anticipation and trust—patiently and imperfectly—even while we remain here in the long middle.

Joy is one of the most powerful experiences we can have because it is an emotion that can co-exist with our actual lives. Unlike happiness, joy can live alongside sadness, boredom, fear, or despair. It expands our capacity to hold contradictory truths at the same time—and because we know joy, we recover a strange, steady confidence that life is still worth loving, even when it hurts.

Scripture is honest about this. Jesus weeps at Lazarus’s tomb, even knowing resurrection is coming. Paul speaks of being “sorrowful, yet always rejoicing” [2 Corinthians 6:10]. Revelation [21:4] promises a future where God will wipe away every tear—but that promise is not the same thing as pretending we are not crying now.

This is where Easter joy lives.

It is not joy instead of grief. It is joy with grief. Not joy that rushes us forward, but joy that allows us to remain human in the meantime.… This joy is more totalizing than optimism. It is truer than plain happiness. It is the deep assurance that the story is not finished, even when our lives feel painfully incomplete.

Easter joy is the grace of being able to say: This is hard. I am still waiting. And God is still good.

Not because everything has changed—but because, one day—poof—God promises everything will.