Autorka a členka týmu CAC Cassidy Hallová se zamýšlí nad tím, kolik stojí rozhodování ze studu a "toxické mlčení", které z něj plyne:

Více než pět let jsem se aktivně účastnila jednoho z nejtoxičtějších mlčení svého života. Byla jsem v romantickém vztahu s někým, kdo se mnou nechtěl veřejně chodit, protože nebyl otevřený ohledně své sexuality. Vydán na milost a nemilost něčímu pohodlí - nebo jeho nedostatku - jsem se podílel na umlčování sebe sama na veřejných místech, mezi členy rodiny, s přáteli, v práci, dokonce i v obchodě s potravinami..... Tento druh mlčení, vyvolaný studem, vytváří dlouhodobé škody a uzly, které je třeba rozvázat na mnoho let dopředu. Ticho, kde nemůže zvítězit láska, je místem toxicity, místem zakrnělé existence.

Hall popisuje pozitivní účinky "láskyplného ticha" kultivovaného prostřednictvím kontemplativní praxe:

Je třeba pojmenovat toxické mlčení jako mlčení, které způsobuje škodu, stud, minimalizaci a poškozování našeho světa. A potřebujeme pojmenovat milující ticho jako ticho, které je generativní a tvořivé, ticho, které prohlubuje naši jednotu se sebou samým i s druhými - takové ticho, které kultivuje expanzivnější a láskyplnější svět....

Když jsem konečně vystoupila z křečovitého kola toxického mlčení tohoto vztahu, začala jsem si uvědomovat, jak jsem umlčela další části sebe sama. Kromě způsobů, jakými jsem skrývala svou sexualitu, jsem skrývala také části sebe sama, které byly informovány intuicí - místa tvořivosti a živosti, místa otevřenosti a společenství, místa jasnosti a klidu - nakonec místa, kde se daří milujícímu tichu....

V křesťanském kontextu toxicita mlčících přihlížejících vytváří a živí nesčetné násilné činy: sexuální zneužívání v mnoha církevních prostředích a jeho pokračování prostřednictvím prázdných omluv; nedostatečné vyrovnání se křesťanství s historií kolonizace; odmítání denominací ctít a vyzdvihovat vedení a důstojnost žen, barevných, uprchlíků, lidí s postižením a lidí z dalších marginalizovaných komunit; církve naplněné křesťanským nacionalismem a kulturou nadřazenosti bílé rasy; nespočet případů, kdy tiché přijetí špatné teologie způsobilo nenávist nebo sebepoškozování LGBTQIA+ osob; a další. To je mlčení o ubližování, násilí, hanbě a toxicitě....

Toxické mlčení je zakořeněno ve struktuře našeho každodenního života.... O [kontemplativní] láskyplné ticho však můžeme také usilovat a můžeme ho hledat a nacházet i v chaosu našich dnů. Někdy do něj proniká s naší snahou opakovat si vnitřní mantru nebo se záměrně zastavit, jindy se rozlévá jako barevné ranní světlo oknem orientovaným na východ. To je kontemplativní ticho, které neustále hledám a praktikuji. Toto ticho regeneruje, reguluje, umožňuje vznik láskyplné přítomnosti a jednání. Čím více se věnujeme tichu, které není toxické - krásným, láskyplným a nekonečným možnostem ticha -, tím více se setkáváme s tichem jako s tvořivou, generativní silou, a nikoliv destruktivní.

Author and CAC team member Cassidy Hall reflects on the cost of making choices out of shame and the “toxic silence” it creates:

For over five years, I actively participated in one of the most toxic silences of my life. I was in a romantic relationship with someone who wouldn’t publicly date me because they weren’t open about their sexuality. At the mercy of someone else’s comfort—or lack thereof—I participated in a silencing of myself in public places, around family members, with friends, at work, even at the grocery store…. This kind of silence, brought on by shame, creates long-lasting damage and knots to be untied for years to come. Silence where love cannot prevail is a place of toxicity, a place of stunted existence.

Hall describes the positive effects of “loving silence” cultivated through contemplative practice:

We need to name toxic silence as the silence that causes harm, shame, minimization, and damage to our world. And we need to name loving silence as the silence that is generative and creative, a silence that deepens our unity with self and others—the kind of silence that cultivates a more expansive and loving world….

When I finally stepped away from that relationship’s hamster wheel of toxic silence, I began to see how I had silenced other parts of myself. Beyond the ways I was hiding my sexuality, I also hid parts of myself informed by intuition—places of creativity and aliveness, places of openness and community, places of clarity and calm—ultimately the places where a loving silence thrived….

In the Christian context, the toxicity of silent bystanders creates and feeds countless acts of violence: the sexual abuse in many church settings and its continuation through empty apologies; Christianity’s lack of reckoning with its history of colonization; denominations’ refusal to honor and elevate the leadership and dignity of women, people of color, refugees, people with disabilities, and people from other marginalized communities; churches filling with Christian nationalism and white supremacy culture; the countless times the silent acceptance of bad theology has caused an LGBTQIA+ person to hate or harm themselves; and more. This is the silence of harm, violence, shame, and toxicity….

Toxic silence is embedded in the fabric of our daily lives…. Yet a [contemplative] loving silence can also be pursued, and we can seek and find it even in the chaos of our days. Sometimes it seeps in with our efforts to repeat an internal mantra or take an intentional pause, and other times it pours in like the colorful morning light through the east-facing window. This is the contemplative silence I continually seek and practice. This silence regenerates, regulates, allows for the emergence of loving presence and action. The more we engage in the silences that aren’t toxic—the beautiful, loving, and infinite possibilities of silence—the more we encounter silence as a creative, generative force and not a destructive one.