Teoložka Yolanda Pierceová vyrůstala v církvi, která jí poskytovala pocit sounáležitosti. Mrzí ji, že církve často nedokážou následovat Ježíšův příklad přijímání a začleňování všech:

Vyrůstala jsem v [svatostánkově-pentekostální] církvi a v prostoru dřevěných lavic, které církevní matky s láskou oprašovaly a leštily, byly potvrzeny mé dary a byl vytvořen prostor pro mé talenty....

Jen s hlubokou vděčností dospělého člověka mohu ocenit prostor, který mě nikdy nehanil za to, co jsem neuměl dobře, nikdy mě neponižoval za mé neúspěchy a také dokázal vytěžit dary, o kterých jsem ani nevěděl, že je mám. Nikdo mi neřekl, že při zpěvu zním jako chraplavý žabák. Nikdo mi neřekl, že jsem ve své velikonoční řeči vynechal řádek..... Byl jsem si prostě vědom toho, že v tomto kostele mohu zkusit cokoli a že to bude bezpečný prostor, kde mohu přistát.

Tak mě v duchu rmoutí, že tolik kostelů, tolik náboženských prostorů bylo místem ponížení a hanby pro jednotlivce i skupiny. Truchlím nad tím, že místo, které naučilo malou černošskou holčičku, že může jít na vysokou školu, kterou nikdo nikdy předtím neviděl, je stejným místem, které někomu jinému říká, že přijde do pekla za to, koho miluje nebo koho si vezme. Lituji soukromého i veřejného ponížení, kterému jsou vystaveni ti, jejichž pravdy a identity jsou zesměšňovány z kazatelny. Truchlím s těmi, jejichž lidství, povolání nebo spása se zdají být předmětem diskuse prostřednictvím úzkoprsých kázání a špatné biblické exegeze....

Tyto hierarchie, v nichž ti, kdo mají moc a privilegia - nebo ti, kdo jednoduše ovládají mikrofon -, hanobí a obviňují druhé a posilují své "nadřazené" společenské postavení, snižují radikální rovnost, kterou Bůh slibuje na místech, jako je list Galaťanům 3,28. Všichni, kdo mají moc a privilegia, se snaží být rovni. Tyto hierarchie neuznávají, že všichni jsme jedno v Kristu Ježíši a že naším úkolem jako křesťanů je vyvyšovat Boha, nikoliv zahanbovat své bližní....

Smutním nad tím, že místo, které mě milovalo a pohánělo k bohatému a plnému životu, se pro druhé stalo prostorem odsouzení a zavržení.

Zřekneme-li se nástrojů hanby, staneme se milovaným Božím společenstvím:

Tady je svatá lekce, kterou jsem se naučil: není pokroku, pokud zranění mezi námi - ti, kteří mají zlomené srdce a pohmožděného ducha - nemají prostor vyprávět své příběhy a sdílet svá břemena. Spravedlnost je možná pouze tehdy, když jsou ti, kteří byli vyvrženi mimo tábor, město nebo církev, s láskou přivedeni zpět do změněného a proměněného společenství. Odvrženým a opuštěným musí být dáno vedení, máme-li pokročit v budování milovaného Božího společenství..... Nový základ spravedlnosti a lásky budujeme tím, že uvolníme moc nástrojů hanby a ponížení, které používají ti, kdo se snaží zlomit naše duše. Koneckonců, je to pokrok, když ty nejzranitelnější necháme za sebou?

Theologian Yolanda Pierce grew up in a church that offered her a sense of belonging. She grieves that churches often fail to follow Jesus’s example of welcoming and including everyone:

I grew up in [a Holiness-Pentecostal] church, and in the space of those wooden pews, which were lovingly dusted and polished by the church mothers, my gifts were affirmed and room was made for my talents….

It is only with an adult’s deep gratitude that I can appreciate a space that never shamed me for what I couldn’t do well, never humiliated me for my failures, and also managed to extract gifts I didn’t even know I had. Not a single soul told me that I sounded like a hoarse frog when I sang. No one told me that I missed a line in my Easter speech.… I was simply aware that I could try anything in this church and it would be a safe space to land.

So it grieves my spirit that so many churches, so many religious spaces, have been sites of humiliation and shame for individuals and groups. I mourn that a place that taught a little Black girl that she could go to a college no one had ever seen before is the same place that tells someone else they are going to hell for who they love or who they marry. I lament the private and public humiliations suffered by those whose truths and identities are mocked from the pulpit. I grieve with those whose humanity, vocational calling, or salvation seems under debate by way of narrow-minded sermons and poor biblical exegesis….

These hierarchies, in which those with power and privilege—or those who simply wield the microphone—shame and blame others and reinforce their “superior” social standing, diminish the radical equality God promises in places like Galatians 3:28. These hierarchies fail to recognize that we are all one in Christ Jesus and that our work as Christians is to exalt God, not to shame our neighbors….

I grieve that a place that loved me and propelled me to a rich, full life has been a space of condemnation and castigation for others.

By relinquishing the tools of shame, we become God’s beloved community:

Here is the holy lesson that I have learned: there is no progress unless the wounded among us—those broken in heart and bruised in spirit—have space to tell their stories and share their burdens. Justice is only possible if the ones cast outside of the camp, the city, or the church are lovingly brought back into a changed and transformed community. The discarded and forsaken must be given the lead if we are to move forward in building God’s beloved community…. We build a new foundation for justice and love by releasing the power of the tools of shame and humiliation used by those who try to break our souls. After all, is it progress if we leave the most vulnerable behind?