Otec Richard se zamýšlí nad tím, co znamená odpovědět na Boží volání:

Co tedy znamená následovat Ježíšovo volání?

Dějiny jsou neustále zdobeny lidmi, kteří se nějakým způsobem naučili jednat nad rámec a mimo vlastní zájmy a pro dobro světa, lidmi, kteří zjevně působili silou větší, než byla jejich vlastní. Vzpomeňme na Gándhího, Oskara Schindlera a Martina Luthera Kinga ml. K nim přidejme Rosu Parksovou, Matku Terezu, Dorothy Dayovou, Óscara Romera, Césara Cháveze a mnoho dalších neopěvovaných vůdců. Jejich inspirativní svědectví nám nabízí pádné důkazy, že Kristova mysl stále obývá svět. Většina z nás má to štěstí, že se setkala s mnoha méně známými osobnostmi, které vykazují stejnou přítomnost. Nedokážu říci, jak se člověk takovým člověkem stane. Mohu jen předpokládat, že všichni byli povoláni. Všichni prožili své Kristovy chvíle, v nichž přestali popírat své vlastní stíny, přestali je promítat jinam a souhlasili s tím, že si v solidaritě se světem osvojí svou nejhlubší identitu.

Ale není to záviděníhodná pozice, tohle křesťanství.

Následování Ježíše je povoláním sdílet Boží osud pro život světa.

Dovolit to, co z nějakého důvodu dovoluje - a používá - Bůh.

A trpět někdy tak nepatrně to, co Bůh trpí věčně.

Často to má jen málo společného s tím, že věříme správným věcem o Bohu - kromě toho, že Bůh je láska sama o sobě.

Ti, kteří na výzvu odpoví a souhlasí s tím, že ponesou a budou milovat to, co Bůh miluje - což je dobré i zlé - a zaplatí cenu za jeho smíření v sobě, to jsou následovníci Ježíše Krista. Jsou kvasem, solí, zbytkem, hořčičným zrnkem, které Bůh používá k proměně světa. Kříž je tedy velmi dramatickým obrazem toho, co je třeba k tomu, abychom byli použitelní pro Boha. Neznamená to, že oni jdou do nebe a ostatní ne; spíše to znamená, že vstoupili do nebe mnohem dříve, a proto mohou nyní vidět věci transcendentně, celistvě a uzdravujícím způsobem.

Světci jsou ti, kteří se probudili ještě na tomto světě, místo aby čekali na ten příští. František z Assisi, William Wilberforce, Terezie z Lisieux a Harriet Tubmanová se necítili nadřazeni nikomu jinému; jen věděli, že byli zasvěceni do velkého božského tajemství, a chtěli se podílet na jeho odhalení.

Bůh volá k sobě všechny a každou věc, nejen několik vyvolených (Genesis 8,15-17; Efezským 1,9-10; Koloským 1,15-20). Aby tam mohl dostat každého a každou věc, potřebuje Bůh nejprve vzory a obrazy, které jsou ochotny nechat se "připodobnit tělu Kristovy smrti" a proměnit se v tělo Kristova vzkříšení (Flp 3,10). Ti jsou "novým stvořením" (Gal 6,15) a jejich proměněný stav stále prosakuje do dějin a stále pomaleji je proměňuje v "život a život v hojnosti" (Jan 10,10).

Father Richard reflects on what it means to respond to God’s call:

What, then, does it mean to follow the call of Jesus?

History is continually graced with people who somehow learned to act beyond and outside their self-interest and for the good of the world, people who clearly operated by a power larger than their own. Consider Gandhi, Oskar Schindler, and Martin Luther King Jr. Add to them Rosa Parks, Mother Teresa, Dorothy Day, Óscar Romero, César Chávez, and many unsung leaders. Their inspiring witness offers us strong evidence that the mind of Christ still inhabits the world. Most of us are fortunate to have crossed paths with many lesser-known persons who exhibit the same presence. I can’t say how one becomes such a person. All I can presume is that they were all called. They all had their Christ moments, in which they stopped denying their own shadows, stopped projecting those shadows elsewhere, and agreed to own their deepest identity in solidarity with the world.

But it is not an enviable position, this Christian thing.

Following Jesus is a vocation to share the fate of God for the life of the world.

To allow what, for some reason, God allows—and uses.

And to suffer ever so slightly what God suffers eternally.

Often, this has little to do with believing the right things about God—beyond the fact that God is love itself.

Those who respond to the call and agree to carry and love what God loves—which is both the good and the bad—and to pay the price for its reconciliation within themselves, these are the followers of Jesus Christ. They are the leaven, the salt, the remnant, the mustard seed that God uses to transform the world. The cross, then, is a very dramatic image of what it takes to be usable for God. It does not mean they are going to heaven and others are not; rather, it means they have entered into heaven much earlier and thus can see things now in a transcendent, whole, and healing way.

Saints are those who wake up while in this world, instead of waiting for the next one. Francis of Assisi, William Wilberforce, Thérèse of Lisieux, and Harriet Tubman didn’t feel superior to anyone else; they just knew they had been let in on a big divine secret, and they wanted to do their part in revealing it.

God is calling every one and every thing, not just a few chosen ones, to God’s self (Genesis 8:15–17; Ephesians 1:9–10; Colossians 1:15–20). To get every one and every thing there, God first needs models and images who are willing to be “conformed to the body of Christ's death” and transformed into the body of Christ's resurrection (Philippians 3:10). These are the “new creation” (Galatians 6:15), and their transformed state is still seeping into history and ever so slowly transforming it into “life and life more abundantly” (John 10:10).