Otec Richard Rohr se zamýšlí nad naší univerzální účastí na životě a nad propojením, ke kterému nás zve Kristus:

Všichni potřebujeme na buněčné úrovni cítit a vědět, že nejsme první, kdo trpí, a nebudeme ani poslední. Místo toho jsme v jednom univerzálním průvodu - v Božím "triumfálním průvodu", jak to nazývá Pavel, když používá metaforu římského triumfu po velkém vítězství (2 Kor 2,14). V tomto průvodu, říká, jsme všichni partnery živých i mrtvých, kráčíme po boku nesčetných předků a potomků, kteří byli zraněni a toužili po uzdravení. Tato myšlenka, "společenství svatých", se stala poslední větou přidanou do Apoštolského vyznání víry o několik století později, jako by nám chvíli trvalo, než jsme si uvědomili její důležitost. Jednou možná budeme mít odvahu přidat také "společenství hříšníků". Kristovo tělo je jeden velký a sdílený smutek a jedna nepřetržitá radost a my jsme spaseni právě tím, že s ním zůstáváme spojeni.

Od dob osvícenství jsme však vychováváni k přesvědčení, že každý z nás si to může "udělat po svém", jako v písni Franka Sinatry, místo abychom se účastnili velkého průvodu všech ostatních. Jak často říkám, pokud svou bolest nemytologizujeme, můžeme ji pouze patologizovat. My lidé Západu jsme ztratili schopnost zarámovat význam svých malých životů. Mám podezření, že ti, kdo vyrůstali s bohatstvím mýtů a posvátných příběhů o Odysseovi a Athéně nebo o kukuřičných matkách či Kálí, možná nacházeli smysl a útěchu pro svou bolest snadněji než mnozí z nás dnes. Věděli, že na své cestě nejsou sami, zatímco my už nevěříme a nežijeme tak, jako bychom byli neodmyslitelnou součástí mnohem většího příběhu. Věříme, že jsme odděleni od kosmického tance, který stvořil řeckou komedii a tragédii a vedl národy Pueblo na jihozápadě k tanci a vyřezávání kachin jako způsobu označení lidských událostí nebo emocí. Pomáhat lidem vidět, že jsou spolupracujícími členy představení, které se již ukazuje - a bude se ukazovat i nadále - je jistě důvodem, proč tolik náboženství původních obyvatel bylo ve své podstatě uctíváním předků.

Jsme vyzváni, abychom si uvědomili, že nejsem první ani poslední, kdo pociťuje toto utrpení. Nyní se mohu rozhodnout být slabým, ale ochotným členem celého společenství svatých! Taková solidarita je jistě naší spásou spíše než soukromá čistota nebo osobní celistvost. Pavel to nazval životem "en Cristo", což je výraz, který použil vícekrát, aby pojmenoval tvar a soudržnost naší společné účasti.

Možná, že naděje musí být nadějí kosmickou, aby vůbec byla nadějí. Možná je třeba snášet bolest společně, a to navždy; je velmi těžké ji snášet o samotě nebo v daném okamžiku. Bojujeme s ní jako s nespravedlivou a nezaslouženou, zatímco bychom ji místo toho mohli nést jako akt lidské a láskyplné solidarity.

Father Richard Rohr reflects on our universal participation in life and the connectedness to which Christ invites us:

We all need to feel and know, at the cellular level, that we are not the first ones who have suffered, nor will we be the last. Instead, we are in one universal parade—God’s “triumphal procession,” as Paul calls it, using the metaphor of a Roman triumph after a great victory (2 Corinthians 2:14). In this parade, he says, we are all partners with both the living and the dead, walking alongside countless ancestors and descendants who were wounded and longed for healing. This idea, “the communion of saints,” became the last phrase added to the Apostles’ Creed centuries later, almost as if it took us a while to recognize its importance. Someday, maybe we will have the courage to add “the communion of sinners,” too. The body of Christ is one great and shared sadness and one continuous joy, and we are saved just by remaining connected to it.

Since the Enlightenment, however, we have been trained to believe that we each can “do it my way,” like Frank Sinatra’s song, instead of participating in everybody else’s great parade. As I often say, if we do not mythologize our pain, all we can do is pathologize it. We Westerners have lost the ability to frame the significance of our own little lives. I suspect that those who grew up with the richness of the myths and sacred stories of Ulysses and Athena or the Corn Mothers or Kali may have found meaning and consolation for their pain more readily than many of us do today. They knew they weren’t alone on the journey, while we no longer believe or live as if we are an inherent part of a much bigger story. We believe ourselves separate from the cosmic dance that created Greek comedy and tragedy and led the Pueblo peoples of the Southwest to dance and carve kachinas as a way of marking human events or emotions. Helping people see that they are cooperating members of a performance that is already showing—and will keep showing—is surely why so many of the religions of Indigenous people were, at their heart, ancestor worship.

We are invited to realize I am not the first nor the last to feel this suffering. I can now choose to be a weak but willing member of the whole communion of saints! Surely such solidarity is our salvation, rather than private purity or personal wholeness. Paul called it living “en Cristo,” a phrase that he used multiple times to name the shape and coherence of our collective participation.

Maybe hope needs to be cosmic hope to be hope at all. Maybe pain needs to be borne together, and for all time; it is very hard to bear alone, or in the moment. We fight it as unfair and undeserved when we could instead carry it as an act of human and loving solidarity.