Být součástí životodárné tradice s sebou nese morální odpovědnost za to, aby byla ještě lepší, když ji předáváme dalším generacím.

-Brian McLaren, "Engaged Contemplative Christianity"

Brian McLaren se v posledním čísle časopisu CAC ONEING zamýšlí nad morální odpovědností, kterou neseme vůči svým tradicím, a vyzývá nás, abychom rozlišovali, zda jsou životodárné, smrtící nebo někde mezi nimi:

Tradice jsou kulturní společenství, která z generace na generaci přenášejí myšlenky a postupy (které nazývám poklady), v nichž vidí velkou trvalou hodnotu. Stejně jako všechno v tomto vesmíru se i tradice neustále mění, i když změny probíhají ledovým tempem. (I když v dnešní době víme, že i ledovce se někdy mění rychle.) Někdy se mění k lepšímu. Někdy se mění k horšímu. I kdyby tradice zůstala úplně stejná, být stejná v jiném prostředí není totéž....

Nemáme na výběr, do jaké tradice jsme se narodili. Jak stárneme, musíme se rozhodnout: Je tato zděděná tradice životodárná, smrtící, nebo kombinací obojího? Pokud je právě teď v nezdravém stavu, je možné ji zlepšit nebo zachránit? Udržuje se účastí na ní škoda? Je čas přejít k nové duchovní tradici?

Když se rozhodneme investovat svůj drahocenný čas do té nejživotodárnější tradice, kterou můžeme najít, máme povinnost - můžeme ji nazvat morální povinností - porozumět základním pokladům této tradice: jejím nejhlubším hodnotám, vizím, praktikám a poznatkům, jejímu původu, historii a vůdčím osobnostem. Máme také odpovědnost čelit jejím nedostatkům, chybám, nevyváženostem a současným potřebám růstu, abychom jednou, pokud možno, mohli předat ještě lepší verzi tradice, než jakou jsme dostali.

McLaren popisuje léčivou sílu objevování kontemplativního křesťanství:

Každým dnem stále více z nás zjišťuje, že není schopno udržovat náboženské tradice, ve kterých jsme byli vychováni. Zažili jsme, že nám více berou, než dávají, nebo se v některých případech obáváme, že nám více škodí než pomáhají. Prošli jsme velkou duchovní migrací: Opustili jsme, často se slzami, milované zděděné tradice, které jsme považovali za smrtící a tvrdošíjně se bránící změnám. Kdybychom nenašli (nebo nebyli nalezeni) tradici angažovaného kontemplativního křesťanství, mnozí z nás by se už nemohli považovat za křesťany. Ocitli bychom se v pozici duchovního bezdomovce.

Když se radujeme z této rostoucí, životodárné a živé tradice, stojíme před důležitými otázkami: Jak pomůžeme naší tradici růst, zrát a rozšiřovat její vliv k dobrému? Jak obohatíme a zdokonalíme tradici v její současné podobě? Jak můžeme rozeznat její současné slabiny, ne proto, abychom tradici kritizovali a odsuzovali, ale abychom ji uzdravili, posílili a dodali jí energii pro větší plodnost v budoucnosti? Jaké by mohly být rostoucí okraje naší tradice?

To be part of a life-giving tradition brings with it a moral responsibility to make it even better as we pass it on to future generations.

–Brian McLaren, “Engaged Contemplative Christianity”

In the latest issue of the CAC's journal ONEING, Brian McLaren reflects on the moral responsibility we carry toward our traditions, inviting us to discern if they are life-giving, death-dealing, or somewhere in between:

Traditions are cultural communities that carry on, from generation to generation, ideas and practices (what I call treasures) in which they see great enduring value. Like everything in this universe, traditions are constantly changing, even if the change occurs at a glacial pace. (Though these days we know that sometimes even glaciers change quickly.) Sometimes they change for the better. Sometimes they change for the worse. Even if a tradition were to stay exactly the same, to be the same thing in a different environment is not the same thing….

We have no choice as to the tradition into which we were born. As we grow older, we must decide: Is this inherited tradition life-giving, death-dealing, or a mix of both? If it is in an unhealthy condition right now, is it improvable or salvageable? Does participating in it perpetuate harm? Is it time to migrate to a new spiritual tradition?

When we choose to invest our precious time in the most life-giving tradition we can find, we have a responsibility—we might call it a moral responsibility—to understand the tradition’s core treasures: its deepest values, vision, practices, and insights; its origins, history, and leading figures. We also have a responsibility to face its shortcomings, missteps, imbalances, and current needs for growth, so we can someday, if possible, pass on an even better version of the tradition than we have received.

McLaren describes the healing power of discovering contemplative Christianity:

Every day, more and more of us find ourselves unable to perpetuate the religious traditions in which we were raised. We have experienced them as taking more than they give, or, in some cases, we fear they do more harm than good. We have made a great spiritual migration: We have left, often with tears, beloved inherited traditions we considered death-dealing and stubbornly resistant to change. If we hadn’t found (or been found by) the tradition of engaged contemplative Christianity, many of us couldn’t consider ourselves Christians anymore. We would find ourselves spiritually homeless.

As we rejoice in this growing, life-giving, living tradition, we face important questions: How will we help our tradition to grow, mature, and expand its influence for good? How will we enrich and improve the tradition as it stands? How can we discern its present weaknesses, not in order to criticize and condemn the tradition, but in order to heal, strengthen, and energize it for greater fruitfulness in the future? What might the growing edges of our tradition be?