Autorka Cassidy Hallová popisuje sounáležitost, kterou cítí s ostatními kontemplativními lidmi, kteří pokračují v hledání nových způsobů chápání sebe sama, svého života a Boha.

Můžeme to formulovat různě, ale toto neustálé hledání poznání nepoznatelného je pro mnoho kontemplativců důvěrně známým pocitem. Máme téměř dravý hlad, někdo by mohl říci hmatatelnou žízeň nebo zdánlivě bezcílnou tupou bolest, která námi pulzuje. Tato bolest nám připomíná, že jsme v kontaktu s utrpením celého světa. Zdá se, že všichni kontemplanti, bez ohledu na jejich náboženství nebo spiritualitu, mají toto společné, a když si to uvědomím, necítím se tak osamoceně.

Kontemplativní život není způsob poznání. Není to cesta jistoty. Ve skutečnosti je právě díky tomu tak živý, tak nutně aktivní. Naše záblesky "příchodu" na cestě jsou místa, kde můžeme popadnout dech a připomenout si, že jdeme správným směrem, i když je to jen proto, že právě tam jsme. V těchto chvílích si uvědomíme, že cesta nemá být snadná, jednoduchá ani pohodlná. Tyto chvíle však uprostřed života trvají jen okamžik, protože, jak nám připomíná reverend Dr. Walter Fluker, "život bude pokračovat, protože život sám je živý". [1]...

Tyto případy jsou pouze ukazateli na cestě, které nás utvrzují na celoživotní cestě kontemplace - této živé, dýchající a rostoucí cestě. I když víme, že hledání nikdy neskončí, lov pokračuje. Ve skutečnosti ... [Thomas Merton] zakončil své nejprodávanější duchovní memoáry Sedmipatrová hora latinsky napsaným: "Sit finis libri, non finis quaerendi", což znamená: "Zde končí kniha, ale ne hledání." V tomto případě se jedná o "konec hledání". [2]

Žít v rámci kontemplativní tradice neznamená pouze pokračovat v hledání. Je to také výzva k tomu, abychom se v ní a vedle ní vyvíjeli. Jsme žádáni, abychom se zabývali kořeny jejího původu a prohlubovali je, a zároveň jsme vyzýváni, abychom žili podle toho, jak vypadá v našem neustále se měnícím světě. Kontemplativní cesta musí růst, abychom mohli pokračovat dál, abychom byli živí v živé, rostoucí a dýchající tradici.

Hallovou její hledání přivedlo k široké a rozvíjející se linii křesťanské kontemplace - od spisů Thomase Mertona přes moudrost pouštních otců a matek až po dílo Dr. Barbary Holmesové.

Pocházíme z různých společenských vrstev, kultur a označení identity. V naší jedinečnosti je jednota a tato společná nit nás spojuje a umožňuje nám poznat jeden druhého..... Jak jsem se učil od stále rozmanitějších hlasů, začal jsem chápat křesťanskou kontemplaci jako živou tradici. Slovo živá naznačuje její trvalý, dokonce rostoucí charakter. Život vyžaduje prostor, prostor k dýchání a otevřenost vůči změnám. To, co je živé, nemůže existovat na místě naprosté jistoty - to by znamenalo, že je mrtvé: nepokračuje, nevyvíjí se, nestává se. Kontemplace je tak sama o sobě duchovním paradoxem, který je spojením tradice a změny, klidu a akce.

Author Cassidy Hall describes the solidarity she feels with other contemplatives who continue to explore new ways of understanding themselves, their lives, and God.

We may word things differently, but this perpetual search to know the unknowable is a familiar feeling for many contemplatives. We have an almost ravenous hunger, or some might say a palpable thirst, or a seemingly aimless dull ache that thrums through us. The ache reminds us we are in touch with the suffering of the whole world. All contemplatives, no matter their religion or spirituality, seem to have this in common, and recognizing this makes me feel less alone.

The contemplative life is not a way of knowing. It is not the path of certitude. In fact, that’s what makes it so alive, so necessarily active. Our glimpses of “arrival” along the way are places we can catch our breath and recall we are moving in the right direction, even if it’s only because it’s exactly where we are. Those times, we remember that the way is not meant to be easy, simple, or comfortable. But these moments only last for a flash in the midst of life because, as the Rev. Dr. Walter Fluker reminds us, “Life will keep going because life itself is alive.” [1]…

These instances are only signposts along the way, affirming us on the lifelong journey of contemplation—this living, breathing, growing journey. Even though we know the search will never end, the hunt continues. In fact, … [Thomas Merton] concluded his best-selling spiritual memoir The Seven Storey Mountain by writing in Latin, “Sit finis libri, non finis quaerendi,” meaning, “Here ends the book, but not the searching.” [2]

To live within the contemplative tradition is not only to keep searching. It is also an invitation to evolve within and alongside it. We are asked to engage with and deepen into the roots of its origins, while also being called to live into what it looks like in our ever-changing world. The contemplative path must grow in order for us to continue on, in order for us to be alive in the living, growing, and breathing tradition.

Hall’s quest led her to the wide and evolving lineage of Christian contemplation—from Thomas Merton’s writings to the wisdom of the desert fathers and mothers, to the work of Dr. Barbara Holmes.

We come from all walks of life, cultures, and markers of identity. There is a unity in our uniqueness, and that common thread binds us together, allowing us to recognize each other…. As I learned from more diverse voices, I came to understand Christian contemplation as a living tradition. The word living insinuates an ongoing, even growing nature. Life necessitates space, breathing room, and an openness to change. That which is living cannot exist in a place of complete certitude—to do so would be to count it dead: not continuing, not evolving, not ever-becoming. In this way, contemplation is its own spiritual paradox, one of tradition and change, stillness and action.