Když se na svět díváte jako na milence, každá bytost se pro vás stává vzácnou. A impuls jednat ve prospěch života se stává neodolatelným.

-Joanna Macy, Svět jako milenec, svět jako já

Čtenářská příručka Slzy věcí představuje buddhistickou učitelku a ekologickou aktivistku Joannu Macyovou (1929-2025):

Když Joanna Macyová cestovala po světě se svým manželem, ředitelem Mírových sborů, podporovala tibetské uprchlíky v Indii a objevila buddhismus. Poté, co získala doktorát z buddhismu a teorie systémů, pomohla Macyová vytvořit obor "hlubinné ekologie" tím, že formulovala "Práci, která znovu spojuje", proces skupinové transformace, který uznává ekologický smutek a povzbuzuje lidi ke kolektivním akcím. Macy na svých seminářích umožnila bezpočtu lidí čelit zármutku nad nespravedlností ve světě a jednat s nadějí, přičemž připomíná, že truchlením s ostatními a zapojením se do kolektivního zármutku můžeme "najít sílu v jejich silách a posílit své vlastní individuální zásoby odvahy, odhodlání a vytrvalosti". [1]

Joanna Macyová identifikuje čtyři fáze práce, které podporují naši trvalou účast na uzdravování světa:

Spirála Práce, která znovu spojuje mapuje proces posilování, který prochází čtyřmi po sobě jdoucími pohyby neboli stanicemi: vychází z vděčnosti, ctí naši bolest za svět, vidí novýma očima a jde dál. Tato spirála ... nám připomíná, že jsme větší, silnější, hlubší a kreativnější, než jsme si zvykli věřit. Když vycházíme z vděčnosti, stáváme se více přítomnými zázraku, že žijeme v tomto úžasném světě, mnoha darům, které dostáváme, kráse a tajemství, které nabízí. Avšak samotný pohled na to, co máme v našem světě rádi a čeho si vážíme, s sebou přináší vědomí probíhajícího obrovského porušování, znesvobodňování a rozplétání....

Od vděčnosti přirozeně přecházíme k uctění naší bolesti za svět. Věnování času a pozornosti uctění této bolesti otevírá prostor pro vyslechnutí našeho smutku, strachu, rozhořčení a dalších pocitových reakcí na to, co se s naším světem děje.... Naše bolest za svět nás nejen upozorňuje na nebezpečí, ale také odhaluje naši hlubokou péči. A tato péče vychází z naší propojenosti s celým životem. Nemusíme se jí bát.

Ve třetí fázi postoupíme dále k posunu vnímání, který nám umožní rozpoznat, že naše bolest za svět pramení z naší lásky k životu. Vidění novýma očima nám odhaluje širší síť zdrojů, které máme k dispozici díky svému zakořenění v hlubším, širším, ekologickém já..... Otevírá nám to nový pohled na to, co je možné, a nové uchopení naší moci jednat.

Závěrečné stanoviště, pokračování, zahrnuje vyjasnění naší vize, jak můžeme jednat pro uzdravení našeho světa, a určení praktických kroků, které naši vizi posunou vpřed..... Díky změně vnímání, kterou přináší vidění novýma očima, se můžete vzdát potřeby plánovat každý krok; místo toho důvěřujte svému záměru..... Zaměřte se na hledání a hraní své role, nabídněte svůj vlastní příspěvek, svůj jedinečný dar Aktivní naděje. [2]

When you look at the world as lover, every being becomes precious to you. And the impulse to act on behalf of life becomes irresistible.

—Joanna Macy, World as Lover, World as Self

The Tears of Things Reader’s Guide introduces Buddhist teacher and environmental activist Joanna Macy (1929–2025):

When Joanna Macy traveled the world with her husband, a Peace Corps director, she supported Tibetan refugees in India and discovered Buddhism. After earning a PhD in Buddhism and systems theory, Macy helped create the field of “deep ecology” by articulating “the Work That Reconnects,” a process of group transformation that acknowledges ecological grief and encourages people into collective action. Macy has empowered countless people in her workshops to face their grief at the world’s injustices and act with hope, reminding us that by grieving with others and engaging in collective grief, we can “find strength in their strengths, bolstering our own individual supplies of courage, commitment, and endurance.” [1]

Joanna Macy identifies four stages of work that support our ongoing participation in the healing of the world:

The spiral of the Work That Reconnects maps out an empowerment process that journeys through four successive movements, or stations: coming from gratitude, honoring our pain for the world, seeing with new eyes, and going forth. This spiral … reminds us that we are larger, stronger, deeper, and more creative than we’ve grown accustomed to believing. When we come from gratitude, we become more present to the wonder of being alive in this amazing world, to the many gifts we receive, to the beauty and mystery it offers. Yet the very act of looking at what we love and value in our world brings with it an awareness of the vast violation underway, the despoliation and unraveling….

From gratitude we naturally flow to honoring our pain for the world. Dedicating time and attention to honoring this pain opens up space to hear our sorrow, fear, outrage, and other felt responses to what is happening to our world…. Our pain for the world not only alerts us to danger but also reveals our profound caring. And this caring derives from our interconnectedness with all of life. We need not fear it.

In the third stage, we step further into the perceptual shift that recognizes our pain for the world arises from our love for life. Seeing with new eyes reveals the wider web of resources available to us through our rootedness within a deeper, wider, ecological self…. It opens us to a new view of what is possible and a new grasp of our power to act.

The final station, going forth, involves clarifying our vision of how we can act for the healing of our world and identifying practical steps that move our vision forward…. With the shift of perception that seeing with new eyes brings, you can let go of the need to plan every step; instead trust your intention…. Focus on finding and playing your part, offering your own contribution, your unique gift of Active Hope. [2]