Brian McLaren popisuje, jak nám kontemplativní praxe umožňují "myslet na svou mysl" a vytvořit si prostor pro myšlenky, emoce a fyzické pocity, aniž bychom se jimi nechali strhnout.

Když se učíte myslet na svou mysl, začínáte tím, že dovolíte svým myšlenkám a pocitům křičet nebo plakat, propadat záchvatům vzteku a hroutit se. Je neplodné a v konečném důsledku docela škodlivé tyto pocity neustále potírat. Takže po určitou dobu necháte své vnitřní výbory, aby vyjádřily své trápení a vyjednávaly, a tím vystřelíte metro do zběsilé dopravní špičky.

A pak v určitém okamžiku musíte vystoupit z vlaku, opustit stanici metra a najít klidné místo. Možná se setkáte s kruhem důvěry, zpracujete s přáteli to, s čím se potýkáte. Možná si najdete nějakou samotu, kde budete praktikovat soukromé rozjímání.

Jeden z nejosvědčenějších přístupů k soukromému rozjímání by se dal nazvat metodou soustředění/uvolnění..... Mohl bych se zaměřit na jedno jednoduché slovo. Mohl bych se soustředit na jednu frázi nebo mantru..... Někdy, když prostý dech, tlukot srdce, slova nebo fráze nezabírají, mohu poslouchat hudbu, tančit, vařit nebo se prostě jen v duchu procházet a soustředit se na to, co vidím kolem sebe..... Mohu jít běhat, cvičit jógu nebo hrát nějakou hru, takže musím přesunout pozornost z vnitřního zmatku na fyzickou vytrvalost a zdatnost.

McLaren pojmenovává svobodu a tvořivost, která vzniká při kontemplativní praxi:

Kontemplace mě osvobozuje od toho, abych byl věčným vězněm svých myšlenkových a pocitových pochodů; pomáhá mi uvědomit si, že nejsem svými myšlenkami a pocity. Pomáhá mi vidět, že tyto vnitřní reakce a jednání se dějí se mnou a ve mně bez mého souhlasu, stejně jako trávení, spánek, únava nebo smích.

V tichu se často objevují nové vhledy, útěcha a způsoby bytí. Jestliže vystoupení z vlaku znamená nechat odejít a jestliže přebývání v klidu znamená nechat být, přijímání těchto darů znamená nechat přijít. Když tyto nové dary přicházejí, zažívám jistý druh osvobození, uvolnění. Zdá se, že veškerá moje nejlepší tvůrčí práce vychází z tohoto hlubokého místa klidného, vnímavého vědomí pod mým mentálním systémem metra....

To, co zažíváme ve fázi nechávání přicházet, někteří lidé označují jako intuici. Mnozí by to nazvali jemným hlasem Boha, který v nich promlouvá. Zkušení kontemplativci, jako například Thomas Merton, popisují odpoutání, nechání být, nechání přijít a osvobození jako objevení pravého já. Jiní tomu říkají, že se stává nejlepším já. Já se přikláním k tomu, že se stává integrovaným, jednotným nebo propojeným já....

Toto propojené já se snaží spojit menší soupeřící části do větších harmonických celků. Snaží se integrovat známé a neznámé. Chce pomoci částem [mého] já žít záměrně ve vztahu k sobě navzájem i k realitě mimo mě. Usiluje o harmonii a vzájemnou závislost mezi částmi, nikoli o nadvládu, manipulaci, vyloučení a útlak. Zastává obojí/i části a celku.

Brian McLaren describes how contemplative practices allow us to “mind our mind,” making space for thoughts, emotions, and physical sensations without getting caught up in them.

When you learn to mind your mind, you begin by allowing your thoughts and feelings to shout or cry, to throw a tantrum and have a meltdown. It’s fruitless and ultimately quite harmful to perpetually beat down those feelings. So for some period of time, you let your inner committees express their distress and negotiate, firing up the subway for a frantic rush hour.

And then, at some point, you have to get off the train and exit the subway station and find a quiet place. Perhaps you’ll meet with a circle of trust, processing with some friends what you’re struggling with. Perhaps you’ll find some solitude to practice private contemplation.

One of the most time-tested approaches to private contemplation could be called the focus/release method…. I might focus on a single, simple word. I might focus on a phrase or mantra…. Sometimes, when simple breath, heartbeat, words or phrases aren’t working, I might listen to music, dance, cook, or simply walk mindfully and focus on what I see around me…. I may go running, practice yoga, or play a game, so I have to shift my focus from inner turmoil to physical endurance and prowess.

McLaren names the freedom and creativity that arises from contemplative practice:

Contemplation liberates me from being a perpetual prisoner of my trains of thoughts and feelings; it helps me realize that I am not my thoughts and feelings. It helps me see that these inner reactions and negotiations happen to me and within me without my consent, like digestion, like sleep, like fatigue or laughter.

In the stillness, new insights, comfort, and ways of being often arise. If stepping off the train is letting go, and if dwelling in the stillness is letting be, receiving these gifts is letting come. When these new gifts come, I experience a kind of liberation, a setting free. All of my best creative work seems to flow from this deep place of restful, receptive awareness beneath my mental subway system….

What we experience in the letting-come phase some people describe as intuition. Many would call it the gentle voice of God speaking within them. Seasoned contemplatives like Thomas Merton describe letting go, letting be, letting come, and setting free as discovering the true self. Others call it becoming the best self. I tend to think of it as becoming the integrated, unitive, or connected self….

This connected self seeks to bring together smaller competing parts into larger harmonious wholes. It seeks to integrate the known and the unknown. It wants to help the parts of [me] to live intentionally in relation to each other and to the reality outside of me. It seeks harmony and interdependence among parts, not domination, manipulation, exclusion, and oppression. It holds the both/and of part and whole.