Somatický terapeut a léčitel Prentis Hemphill zkoumá, jak nám zvědavost a otevřenost vůči emocím umožňuje přístup k jejich moudrosti:

Vnímat emoce znamená nechat je proběhnout a učit se z toho, co vám říkají o vás, o vašich vztazích. Procítění je sebepřijetí vlastních emocí a moudrosti vašeho těla....

Důležitou součástí cítění je nedovolit si příliš rychle upadnout do pojmenování nebo kategorizace toho, co cítíme, ale dovolit si to a být svědkem. Pouhá otázka, co by mohla daná oblast těla říci, kdyby byla držena... většinou vždy vyvolá příběhy a další pocity. Může to však být ošemetné. Stejně jako se naše vyhýbání se pocitům může stát naší normou, můžeme se snažit žít v emocích, nebo se k nim spíše neustále vracet. Někdy můžeme uvíznout ve způsobu emotivity nebo se zaměřit na emotivitu jako důkaz pocitu, a to může být svým způsobem prostředek, jak skrýt nebo se vyhnout jinému pocitu pohřbenému ještě hlouběji pod zemí. Autentický pocit se nepředvádí ani nepřivolává. Cítění je dovoleno. Je vynořující se. Je to naslouchání, které nás uvádí do souladu s našimi skutečnými ukazateli. Cítění nás uzemňuje. Je důkazem toho, že jsme živí..... Samotné cítění se nemusí změnit v posedlost nebo jiný druh nadřazenosti. Nabízí se jako protiváha světonázoru, který popírá jeho moudrost.

Hemphill zkoumá, jak se silné pocity dostávají do popředí s podporou a následně nabízejí kolektivní podporu a uzdravení ostatním.

K tomu, abychom cítili, je zapotřebí zdrojů. Ale to, co považujeme za zdroj, může být expanzivní. Lidské a zvířecí vztahy nám často poskytují zdroje, abychom mohli čelit tomu, co bylo dříve neřešitelné. Pokud jsme tomu otevřeni, stromy nám mohou pomoci cítit; jejich stálá síla může být spojencem, způsobem, jak zmírnit náš strach. Cítění potřebuje zdroje a dává nám je na oplátku....

Cit a spojení nás přivádějí do světa a do vzájemného vztahu. Některé věci se zdají být příliš velké na to, abychom je cítili sami, protože takové jsou. Vyžadují kolektiv, aby udržel prostor pro velké cítění, aby jím prošel a připomněl nám, že nejsme sami..... Proto se scházíme na ulicích. Stejně jako jsou masové protesty a přímé akce o vyvíjení strategického tlaku na opozici, jsou často prostorem pro shromažďování našeho smutku a bolesti, protože jsou příliš velké na to, abychom je cítili sami. O protestech se takto, jako o erupci kolektivního smutku, neinformuje; ve zprávách jsou to nepokoje a my začínáme koloběh minimalizování pocitů, které lidi přivádějí do ulic, a nakonec nám uniká poselství. Potřebujeme tyto a další prostory, kde může náš zármutek narůstat, kde nás může cit pro cit obnovit, kde může narůstat naše vzájemná empatie. Komunita, společnost, se stává jednotnou, zůstává jednotnou, myslím, díky sdílení pocitů.

Somatic therapist and healer Prentis Hemphill explores how curiosity and openness to emotions allows us to access their wisdom:

To feel an emotion is to allow it and let it run through, to learn from what it is telling you about you, about your relationships. Feeling is a self-acceptance of your own emotions and the wisdom of your body….

A significant part of feeling is not allowing ourselves to fall too quickly into naming or categorizing what we feel, but to allow and witness. Simply asking what an area of the body might say if it were held … most always elicits stories and more sensations. It can be tricky, though. Just as our avoidance of feeling can become our normal, we can try to live in emotions, or rather perpetually revisit them. Sometimes we can get stuck in a way of emoting, or focusing on emoting as evidence of feeling, and that can be its own means of hiding or avoiding another feeling buried even further underground. Authentic feeling is not performed nor is it summoned. Feeling is allowed. It is emergent. It is a listening that aligns us with our real indicators. Feeling grounds us. It is proof that we are alive…. Feeling itself needn’t turn into an obsession or another kind of supremacy. It is offered as a counterbalance to a worldview that denies its wisdom.

Hemphill explores how strong feelings are brought forward with support and in turn offer collective support and healing to others.

It takes resource to feel. But what we think of as resource can be expansive. Human and animal relationships often provide resource for us to face what was previously unfaceable. If we are open to it, trees can help us feel; their steady strength can be an ally, a way to ease our fear. Feeling needs resource and gives us resource in return….

Feeling and connection bring us into the world and into relationship with one another. Some things seem too big to be felt alone because they are. They require the collective to hold the space for big feeling, for it to move through, and to remind us that we’re not alone…. This is why we meet in the streets. As much as mass protests and direct action are about putting strategic pressure on opposition, they are often a gathering space for our grief and pain because they are too big to feel alone. Protests don’t get reported on this way, as an eruption of collective grief; on the news they are riots, and we begin the cycle of minimizing the feelings that bring people to the streets, and ultimately we miss the message. We need those spaces and others, too, where our grief can swell, where feeling for feeling’s sake can reconstitute us, where our empathy for one another can build. A community, a society, becomes one, remains one, I think, through sharing feeling.