Richard Rohr zkoumá emocionální energii hněvu a to, jak mu můžeme dovolit, aby nás informoval a zároveň námi procházel:

V řecké mytologii byly tři ženské bohyně, Fúrie, božstvy odplaty a pomsty. Na pohled byly strašlivé, místo vlasů měly hady, černá křídla a z očí jim kapala krev. Ačkoli údajně pronásledovaly a trestaly zločince, jejich spravedlivá potřeba pomsty nepřinesla mnoho trvalého dobra, protože potřebovaly příliš trestat zlo, a tak se samy staly zlem. Nezní to jako to, co nám říkají vyznavači moderní teorie nenásilí - násilí plodí násilí? Naše slova "zuřivý" a "rozzuřený" pocházejí od těchto bohyň. Jejich hlavním problémem bylo, že je jejich spravedlivý hněv pohltil a jejich slepý vztek se stal cílem sám o sobě - a trvalým poselstvím.

Trvalo nám celá staletí, než jsme plně rozpoznali, že tento vzorec funguje i v lidech. Je běžné, že psychika vkládá naději do odvetného pojetí spravedlnosti, přestože nikdy dlouhodobě nefunguje. To odhaluje klasický vzorec všech závislostí: Děláme to dál, i když to nefunguje.

Zájmem Fúrie bylo to, co by pozdější Otcové a Matky pouště nazvali "vášní" nebo co bychom mohli nazvat návykovými emocemi. Kdykoli rozpoznáme nadměrnou emoční reakci, můžeme si být celkem jisti, že jsme se s něčím příliš ztotožnili nebo se právě aktivovalo a odhalilo naše stínové já. Pokud se nakonec nejsme schopni od nějaké emoce odpoutat, jsme k ní příliš připoutáni!

Na světě je mnoho zla a nespravedlnosti, které si zaslouží spravedlivý hněv, ale dobrým cvičením je tuto emoci trochu sledovat - zjistit, odkud tento hněv vlastně pochází. To bude vyžadovat pokoru a trpělivost. Pokud je to skutečně Boží hněv, můžeme také důvěřovat Bohu, že ho do jisté míry povede a vyřeší, ale pokud je to převážně náš hněv - pokud používáme Boha jako své ospravedlnění -, bude v něm příliš mnoho naléhavosti, příliš mnoho "mého", příliš mnoho spravedlnosti, příliš mnoho netrpělivosti, příliš mnoho potřeby ponížit protivníka. Téměř vždy začínáme právě tam, ale dobrá terapie, moudrý přítel nebo duchovní vedení nám mohou pomoci rozlišit mezi naším osobním hněvem a čistým Božím hněvem. Může trvat nějaký čas, než se to naučíme, ale pokud to neuděláme, nebudeme mít zdravé nebo užitečné emocionální reakce - ty nezdravé budou mít nás! Na to jistě poukazovala Bible, když použila psychologicky prozíravou frázi "být posedlý démonem"!

Pokud se nechceme zbavit svého hněvu a stále si zdůvodňujeme, proč si zasloužíme ho držet, pravděpodobně jednáme z vlastního uraženého ega. Když se ho dokážeme zbavit - poté, co si ho řádně přiznáme - budeme pravděpodobně schopni získat zpět jeho moudrost - bez jeho nadměrného náboje a efektivně ho využít.

Richard Rohr explores the emotional energy of anger and how we can allow it to both inform us and move through us:

In Greek mythology, three female goddesses, the Furies, were the deities of retribution and vengeance. They were horrible to look at, with snakes for hair, black wings, and blood dripping from their eyes. Though they were supposedly pursuing and punishing evildoers, their righteous need for vengeance brought about little lasting good, because they needed to punish evil too much and thus became evil themselves. Does this not sound like what practitioners of modern nonviolent theory tell us—violence begets violence? Our words “furious” and “infuriated” come from these goddesses. Their main problem was that their righteous anger consumed them, and their blind fury became an end in itself—and the lasting message.

It has taken us centuries to fully recognize this pattern is operating in human beings too. It is common for the psyche to put its hope in a retributive notion of justice even though it never works long term. That reveals the classic pattern of all addiction: We keep doing something even when it is not working.

The preoccupations of the Furies were what the later Desert Fathers and Mothers would call “passions” or what we might call addictive emotions. Whenever we recognize an outsized emotional response, we can be pretty certain that we are over-identified with something or our shadow self has just been activated and exposed. If we are ultimately incapable of detaching from an emotion, we are far too attached!

There is much evil and injustice in the world that deserves righteous anger, but a good practice is to watch that emotion a bit—to see where that anger is actually coming from. This will take humility and patience. If it is truly God’s anger, we can also trust God to lead and resolve it to some degree, but when it is mostly our anger—if we are using God as our justification—it will have too much urgency, too much of “me,” too much righteousness, too much impatience, too much need to humiliate the opponent. We almost always start there, but good therapy, a wise friend, or spiritual direction can help us distinguish between our personal anger and God’s pure anger. This might take some time to learn, but, unless we do this, we will not have healthy or helpful emotional responses—the unhealthy ones will have us! This is surely what the Bible was pointing to in using the psychologically astute phrase of “being possessed by a demon”!

If we don’t want to let go of our anger and keep justifying why we deserve to hold on to it, we’re probably operating out of our own offended ego. When we can let go of it—after properly acknowledging it—we will probably be able to retrieve its wisdom—without its excessive charge and use it effectively.