Otec Richard navrhuje, jak bychom mohli ctít své emoce, aniž bychom na nich příliš lpěli:

Když jde o to, abychom ctili své emoce, musíme říci jak silné "ano", tak silné "ne". Musíme začít slovem "ano", protože mnoho z nás bylo rodinou a náboženstvím vyškoleno, abychom své pocity necítili. Mysleli si, že nám prokazují laskavost, protože nechtěli, aby emoce ovládaly náš život. Bohužel to dalo morální nádech i tomu, že máme pocity, a to nejen ty "negativní", jako je hněv, zášť nebo strach, ale i ty pozitivní, jako je radost, štěstí, a dokonce i touha. Zjevné nebo podprahové sdělení "To je špatné. To je špatné" zakrněla naše schopnost ocenit a trpět nebo připustit plný význam skutečnosti. Emoce jsou především darem od Boha, abychom se mohli dotýkat reality jiným způsobem než mozkem.

Pastor Peter Scazzero potvrzuje, že naše emoce mají zásadní význam pro naše lidství a pro naše vztahy s Bohem a lidmi:

Stejně jako většinu křesťanů mě učili, že téměř všechny pocity jsou nespolehlivé a není jim radno věřit. Střídají se nahoru a dolů a jsou tím posledním, čím bychom se měli v duchovním životě zabývat. Je pravda, že někteří křesťané žijí v extrému a řídí se svými pocity..... Mnohem častěji se však setkáváme s křesťany, kteří nevěří, že mají povolení přiznat si své pocity nebo je otevřeně vyjádřit. To se týká zejména takových "těžkých" pocitů, jako je strach, smutek, stud, hněv, zranění a bolest. A přece, jak můžeme naslouchat tomu, co nám Bůh říká, a zhodnotit, co se v nás odehrává, když se od svých emocí odstřihneme?

Cítit znamená být člověkem. Minimalizovat nebo popírat to, co cítíme, je zkreslením toho, co znamená být nositeli Božího obrazu. Do té míry, do jaké nejsme schopni vyjádřit své emoce, zůstáváme ochuzeni o schopnost dobře milovat Boha, druhé i sami sebe. Proč? Protože naše pocity jsou součástí toho, co znamená být stvořen k Božímu obrazu. Vyškrtnout je z naší spirituality znamená odříznout podstatnou část našeho lidství.[1]

Richard se zamýšlí nad rizikem přehnaného zdůrazňování významu našich pocitů:

Protože byly emoce tak potlačovány a popírány a považovány za vždy chybné, je to pravděpodobně jeden z hlavních důvodů, proč jsme se přesunuli do příliš opojného křesťanství. Nyní znovu objevujeme hodnotu emocí, ale to má za následek nebezpečí, že se kyvadlo vychýlí na druhou stranu - předpokládáme, že emoce jsou vždy správné, vždy dobré. Když se však emoce berou za bernou minci, nemají žádnou kognitivní rovnováhu. Neptáme se: "Je to rozumná reakce? Je to rozumná reakce?" Takže tu máme spoustu sentimentality a dramatičnosti, rozdmýchávání emocí o ničem. Trávíme hodiny vytvářením vnějších dramat, zejména když žádné vnitřní drama, žádná vnitřní živost nebo spokojenost neexistují. Uvnitř rámce menšího já máme tendenci dělat ze všeho velkou věc.

Father Richard suggests how we might honor our emotions without overly attaching to them:

When it comes to honoring our emotions, we have to say both a strong “yes” and a strong “no.” We must begin with “yes” because so many of us were trained, by family and religion, to not feel our feelings. They thought they were doing us a favor, because they didn’t want emotions to rule our life. Unfortunately, that gave a moral connotation to even having feelings, not just the “negative” ones like anger, resentment, or fear, but the positive ones too, like pleasure, happiness, and even desire. The overt or subliminal messaging “That’s wrong. That’s bad” stunted our capacity to appreciate, and to suffer or to allow the full meaning of reality. Emotions are, first of all, a gift from God so that we can touch reality by a way other than our brain.

Pastor Peter Scazzero affirms that our emotions are central to our humanity and to our relationships with God and people:

Like most Christians, I was taught that almost all feelings are unreliable and not to be trusted. They go up and down and are the last thing we should be attending to in our spiritual lives. It is true that some Christians live in the extreme of following their feelings…. It is more common, however, to encounter Christians who do not believe they have permission to admit their feelings or express them openly. This applies especially to such “difficult” feelings as fear, sadness, shame, anger, hurt, and pain. And yet, how can we listen to what God is saying and evaluate what is going on inside when we cut ourselves off from our emotions?

To feel is to be human. To minimize or deny what we feel is a distortion of what it means to be image bearers of God. To the degree that we are unable to express our emotions, we remain impaired in our ability to love God, others, and ourselves well. Why? Because our feelings are a component of what it means to be made in the image of God. To cut them out of our spirituality is to slice off an essential part of our humanity. [1]

Richard considers the risk of overemphasizing the importance of our feelings:

Because emotions were so repressed and denied and thought to be always faulty, it’s probably one of the major reasons we moved into overly heady Christianity. We’re rediscovering the value of emotions now, but this has the danger of swinging the pendulum to the other side—assuming that emotions are always right, always good. But when taken at face value, emotions don’t have any cognitive balancing. We aren’t asking “Is that a sensible response? Is that a reasonable response?” So, we have a lot of sentimentality and drama, the pumping up of emotions about nothing. We spend hours creating outer dramas, particularly when there’s no inner drama, no inner aliveness or contentment. Inside the frame of the smaller self, we tend to make everything a big deal.