Otec Richard Rohr popisuje nutnost věnovat pozornost našim emocím a zároveň na nich nelpět:

Emoce jsou nezbytnou rosničkou, z velké části založenou na těle, která nám pomáhá rychle a možná i do hloubky číst situace. Jsou to však také naučené a nacvičené nervové reakce, často založené na egu, které mají jen málo společného s objektivní realitou a mnohem více s příběhy, které jsme se naučili a vytvořili. Naše oddělené já se takových emocí rádo drží, aby se ospravedlnilo a obhájilo a prosadilo svou moc.

Velká část práce na emoční zralosti spočívá v tom, že se naučíme rozlišovat mezi emocemi, které nám dávají užitečnou zprávu o nás samých nebo o situaci, a emocemi, které jsou pouze narcistickou reakcí na daný okamžik. Troufám si tvrdit, že dokud nenajdeme svůj duchovní střed a půdu pod nohama, většina našich emočních reakcí je obvykle příliš sebereferenční, než aby byly užitečné nebo pravdivé. Čtou okamžik, jako by "já" se svými okamžitými potřebami a bolestmi bylo referenčním bodem pro objektivní pravdu. Není tomu tak. Malé, defenzivní "já" nemůže tento prostor udržet. Tento prostor má pouze skutečnost/Bůh/stvoření.

Pojmenovávat jakoukoli emoci, i když je negativní, jako "hřích" není užitečné, protože pocit viny a studu nebo jakýkoli pocit, že "Bůh je na nás naštvaný", obvykle jen zvyšuje naši negativitu a strach - což způsobuje, že se ještě více uzavíráme do sebe. Jinými slovy, když se je snažíme uzavřít, naše emoce se stávají složitějšími, konfliktnějšími, potlačenějšími - a tím i méně upřímnými "odrazy" reality. Pokud nám emoce nepomáhá lépe a pravdivěji číst situaci, musíme ji uvolnit, nechat ji skrze sebe projít - pro náš vlastní prospěch.

Většina z nás je přirozeně dobrá v připoutanosti, ale jen málo z nás má výcvik v odpoutání se nebo v odpouštění. Nácvik odpoutání je jedním z velkých úkolů každé zdravé spirituality, ale je-li dovedeno do extrému, je kontraproduktivní. (Ve velké části raného křesťanství téměř převládlo, což nebylo užitečné.) Musíme podstoupit riziko legitimního připoutání (plně procítit emoci), naučit se jejímu důležitému poselství a pak mít přítomnost a záměr se od této fascinující emoce odpoutat poté, co vykoná svou práci. To je dar a síla emocionálně zralého člověka. [1]

Chceme-li být skutečně vědomí, musíme ustoupit od nutkavého ztotožnění se s naší nezpochybnitelnou připoutaností k našemu izolovanému já - primární iluzi. Čisté vědomí nikdy není jen já, uvězněné uvnitř mého já. Je to spíše pozorování "mne" z odstupu - z pozorovacího stanoviště, které nám laskavě nabízí Bůh (viz Římanům 8,16) a které nazýváme Duchem přebývajícím v nás. Pak vidíme očima mnohem většíma a jinýma, než jsou naše vlastní.

Většina z nás toto uvědomění nechápe, protože jsme zcela ztotožněni se svými pomíjivými myšlenkami, pocity a nutkavými vzorci vnímání. Nemáme od sebe patřičný odstup, který by nám paradoxně umožnil vidět naši radikální propojenost se vším ostatním. Taková radikální propojenost je svatost. [2]

Father Richard Rohr describes the necessity of attending to our emotions while not clinging to them:

Emotions are necessary weathervanes, in great part body-based, that help us read situations quickly and perhaps in depth. But they are also learned and practiced neural responses, often ego-based, which have little to do with objective reality and much more to do with the storylines that we have learned and created. Our separate self loves to hold onto such emotions to justify and defend itself and assert its power.

Much of the work of emotional maturity is learning to distinguish between emotions that give us a helpful message about ourselves or situations and emotions that are merely narcissistic reactions to the moment. I dare to say that, until we have found our spiritual center and ground, most of our emotional responses are usually too self-referential to be helpful or truthful. They read the moment as if the “I,” with its immediate needs and hurts, is a reference point for objective truth. It isn’t. The small, defensive “I” cannot hold that space. Only Reality/God/Creation holds that space.

Naming any emotion, even if it is negative, as a “sin” is not useful, because guilt and shame, or any sense that “God is upset” with us, usually only increases our negativity and fear—which causes us to close down all the more. In other words, when we try to shut them down, our emotions become more complex, more conflicted, more repressed—and thus less honest “reflections” of reality. If an emotion does not help us read the situation better and more truthfully, we must release it, let it move through us—for our own advantage.

Most of us are naturally good at attachment, but few of us have training in detachment or letting go. Practicing detachment is one of the great tasks of any healthy spirituality, but, when carried to extreme, it’s counterproductive. (It almost took over in much of early Christianity, which was not helpful.) We must take the risk of legitimate attachment (fully feeling the emotion), learn its important message, and then have the presence and purpose to detach from that fascinating emotion after it has done its work. This is the gift and power of an emotionally mature person. [1]

To be truly conscious, we must step back from our compulsive identification with our unquestioned attachment to our isolated selves—the primary illusion. Pure consciousness is never just me, trapped inside my self. Rather, it is an observing of “me” from a distance—from the viewing platform kindly offered by God (see Romans 8:16), which we call the Indwelling Spirit. Then we see with eyes much larger and other than our own.

Most of us do not understand this awareness because we are totally identified with our passing thoughts, feelings, and compulsive patterns of perception. We have no proper distance from ourselves, which ironically would allow us to see our radical connectedness with everything else. Such radical connectedness is holiness. [2]