Anne Lamottová, která se snažila překonat svou neutuchající závist vůči jinému spisovateli, našla útěchu v boji svatého Pavla za přijetí vlastní nedokonalosti:

Paulův druhý list Korinťanům, kde mluví o trnu v boku [2 Kor 12,7-10], je jeho duchovní autobiografií, jeho hlasitým vyznáním, jak ostudný pro něj byl život v těle. A v dopise křesťanům do Říma Pavel píše, že nenávidí věci, které nemůže přestat dělat [Římanům 7, 15.19] ..... Měl to, co já, něco strašného, zlomeného a pošpiněného uvnitř. Byl mocný, vzdělaný muž, učil a řídil se Tórou, sklízel odměny moci, a přesto ho to všechno nechávalo zoufalého....

[Pavel] znovu a znovu prosil Boha, aby tento osten odstranil, ale Bůh řekl ne. Bůh řekl, že milost a slitování musí stačit, že nic strašného a fantastického, co Pavel udělal, nezmění obrovitost Boží lásky. Tato láska měla a bude mít poslední slovo. Poslední slovo nebudou mít naše špatné myšlenky a chování, ale milost, láska a odpuštění. Bůh navrhl: Zkus s tím spolupracovat. Dobře? Nechte si ten svůj hloupý osten; vyražte si ho sami.

V čem byl ten háček? Háček spočíval v tom, že Pavel musel trn vnímat jako dar. Musel chtít být postaven na jeho místo, musel být ochoten poděkovat Bohu za tento do očí bijící nový pocit pokory, malosti, jediné věci, které se každý člověk se zdravým rozumem snaží vyhnout. Domýšlivost je opojná, návyková, v některých dnech je to nejlepší pocit na světě, ale Pavel si místo toho zvolil podřízenost a službu jako cestu k osvobození z otroctví sebe sama.

Lamott se zabývá výzvou tolerance našeho nedokonalého já a milosrdenstvím, které nás přesto zachraňuje:

Naše tajemství nám někdy připadají tak odporná a beznadějná, že bychom měli všichni skočit z útesu. Pak si možná vzpomeneme na něco bizarního a pomíjivého, co nás nebo našeho milého kdysi navrátilo k příčetnosti, když jsme na tom byli velmi špatně. Vzpomeneme si, že před několika lety nám s alkoholismem, dluhy nebo zlomeným srdcem pomohla nepravděpodobná neviditelná agentura složená z lásky, pravdy a kamarádství. A cvičíme se ve spolupráci s touto silou pro změnu, protože kdo ví - třeba nám teď pomůže znovu.

Micah říká, abychom konali spravedlnost - dodržovali pravidla, dělali, co se od nás očekává -, ale abychom milovali milosrdenství, milovali to teplo v nás, ten proud štědrosti. Milovat milosrdenství - přijímat přijetí; přijímat odpuštění, kdykoli můžeme, dokud můžeme. Pak ho předávejte dál....

Láska a milosrdenství jsou svrchované, i když často v přestrojení za obyčejné lidi.... Znovu a znovu, navzdory naší příšernosti a tomu, že jsme promrhali své finanční prostředky, nám pokladní v sále mává dál. Odpuštěno a zahrnuto, když zakoušíme, že jsme v tom jeden s druhým, plácáme se a začínáme znovu v příšerné kráse společného lidského bytí, jsme zachráněni.

Struggling to overcome her persistent envy of another writer, author Anne Lamott found comfort in St. Paul’s struggle to accept his own imperfection:

Paul’s second letter to the Corinthians, where he talks about the thorn in his side [2 Corinthians 12:7–10], is his spiritual autobiography, his confessing out loud to how shaming life in the flesh was for him. And in his letter to the Christians in Rome, Paul wrote that he hated the things he couldn’t stop doing [Romans 7: 15, 19]…. He had what I have, something awful and broken and stained inside. He was a powerful, learned man, teaching and following the Torah, reaping power’s rewards, yet it all left him desperate….

[Paul] asked God over and over again to remove this thorn, but God said no. God said that grace and mercy had to be enough, that nothing awful or fantastic that Paul did would alter the hugeness of divine love. This love would and will have the last say. The last word will not be our bad thoughts and behavior, but mercy, love, and forgiveness. God suggested, Try to cooperate with that. Okay? Keep your stupid thorn; knock yourself out.

What was the catch? The catch was that Paul had to see the thorn as a gift. He had to want to be put in his place, had to be willing to give God thanks for this glaring new sense of humility, of smallness, the one thing anyone in [their] right mind tries to avoid. Conceit is intoxicating, addictive, the best feeling on earth some days, but Paul chose instead submission and servitude as the way to freedom from the bondage of self.

Lamott explores the challenge of tolerating our imperfect selves and the mercy that saves us anyway:

Our secrets sometimes feel so vile and hopeless that we should all jump off a cliff. Then we might remember something quirky and ephemeral once restored us or a beloved to sanity when we were in a very bad way. We remember that an unlikely invisible agency made up of love, truth, and camaraderie helped with the alcoholism or debt or heartbreak a few years ago. And we practice cooperating with that force for change, because who knows—it might help again now.

Micah says to do justice—follow the rules, do what you’re supposed to do—but to love mercy, love the warmth within us, that flow of generosity. Love mercy—accept the acceptance; receive the forgiveness, whenever we can, for as long as we can. Then pass it on….

Love and mercy are sovereign, if often in disguise as ordinary people…. Over and over, in spite of our awfulness and having squandered our funds, the ticket-taker at the venue waves us on through. Forgiven and included, when we experience this, that we are in this with one another, flailing and starting over in the awful beauty of being humans together, we are saved.