K pochopení světa nestačí jen znalosti, musíte ho vidět, dotknout se ho, žít v jeho přítomnosti.

-Teilhard de Chardin, Hymnus vesmíru

Otec Richard Rohr ukazuje, jak se Ježíšova moudrost liší od intelektuálního poznání

Představte si, že váš dům navštíví několik superhvězd poznání. Mají několik doktorátů, každý večer sedí u vašeho stolu u večeře a rozdávají informace o jaderné fyzice, kyberprostoru, teorii strun a psychoneuroimunologii a dávají konečné odpovědi na každou vaši otázku. Neprovádějí vás však svými myšlenkovými pochody a ani vás do nich nezapojují, pouze konstatují závěry, ke kterým dospěli.

Mohou nám jejich závěry připadat zajímavé, a dokonce i užitečné, ale způsob, jakým se k nám vztahují, nás neosvobodí, neposílí ani nám nezajistí dobrý pocit ze sebe sama. Jejich moudrost nás neosvobodí, ani nás nepozve k růstu a životu; ba naopak, nakonec v nás vyvolá pocit méněcennosti a závislosti. Přesně tak jsme zacházeli s Ježíšem. Chovali jsme se k němu jako k člověku s mnoha doktoráty, který nám přišel sdělit své závěry.

To není cesta k moudrosti ani způsob, jakým Ježíš sdílel svou moudrost s těmi, kteří se od něj chtěli učit. Ježíš spíše učí své učedníky prostřednictvím svého životního stylu, jakéhosi "semináře života". Bere je s sebou (Mk 1,16-20) a oni se při jeho pozorování učí koloběhu a rytmu jeho života, kdy přechází od modlitby a samoty k učení a službě ve společenství. Jak vysvětluje Cynthia Bourgeaultová, Ježíš učil jako moshel moshelim neboli učitel moudrosti. [1] Své učedníky neučí pouhé pojmové informace, jak to děláme v našich seminářích. Spíše je uvádí do životního stylu a jediný způsob, jak to může udělat, je pozvat je, aby žili s ním. K témuž zve i nás (viz Jan 1,39).

"Zástupy se však dozvěděly, kam šel, a šly za ním. Přijal je, mluvil s nimi o Božím království a uzdravoval ty, kdo potřebovali uzdravení" (Lk 9,11). Nedovedete si představit, jak apoštolové stojí po Ježíšově boku, pozorují ho a všímají si, jak si počíná: jak mluví s lidmi, jak čeká, jak naslouchá, jak je trpělivý, jak spoléhá na Boha, jak si udělá čas na modlitbu, jak nereaguje cynicky nebo trpně, ale důvěřivě a přitom pravdivě? Dokážete si představit silnější způsob, jak se učit?

Lukáš nám říká, že Ježíš prošel cestou víry stejně jako vy a já. To je přesvědčivé poselství různých dramat, v nichž Ježíš potřeboval víru - během pokušení na poušti, při debatách s protivníky, v Getsemanské zahradě i na kříži. Rádi si představujeme, že Ježíš nepochyboval a nikdy nezpochybňoval Boží lásku. Mnohem větší poselství však spočívá v tom, že ve své lidskosti se třásl, kladl si otázky, pochyboval - a přesto zůstal věrný. To je cesta moudrosti.

To understand the world knowledge is not enough, you must see it, touch it, live in its presence.

—Teilhard de Chardin, Hymn of the Universe

Father Richard Rohr illustrates how Jesus’ wisdom differs from intellectual knowledge.

Suppose a couple superstars of knowledge visit your house. With multiple PhDs, they sit at your supper table each evening dispensing information about nuclear physics, cyberspace, string theory, and psychoneuroimmunology, giving ultimate answers to every question you ask. They don’t lead you through their thinking processes, however, or even involve you in it; they simply state the conclusions they’ve reached.

We might find their conclusions interesting and even helpful, but the way they relate to us won’t set us free, empower us, or make us feel good about ourselves. Their wisdom will not liberate us, nor invite us to growth and life; indeed, it will in the end make us feel inferior and dependent. That’s exactly how we have treated Jesus. We have treated him like a person with numerous PhDs coming to tell us his conclusions.

This is not the path to wisdom nor is it how Jesus shared his wisdom with those who wanted to learn from him. Rather Jesus teaches his disciples through his lifestyle, a kind of “seminary of life.” He takes them with him (Mark 1:16–20) and watching him, they learn the cycle and rhythm of his life, as he moves from prayer and solitude to teaching and service in community. As Cynthia Bourgeault explains, Jesus taught as a moshel moshelim, or a teacher of wisdom. [1] He doesn’t teach his disciples mere conceptual information as we do in our seminaries. Rather, he introduces them to a lifestyle and the only way he can do that is to invite them to live with him. He invites us to do the same (see John 1:39).

“But the crowds got to know where he had gone and they went after him. He made them welcome and he talked to them about the kingdom of God and he cured those who were in need of healing” (Luke 9:11). Can’t you just imagine the apostles standing at Jesus’ side, watching him, noticing how he does things: how he talks to people, how he waits, how he listens, how he’s patient, how he depends upon God, how he takes time for prayer, how he doesn’t respond cynically or bitterly, but trustfully and yet truthfully? Can you imagine a more powerful way to learn?

Luke tells us that Jesus walked the journey of faith just as you and I do. That’s the compelling message of the various dramas where Jesus needed faith—during his temptation in the desert, during his debates with his adversaries, in the garden of Gethsemane, and on the cross. We like to imagine that Jesus did not doubt or ever question God’s love. The much greater message is that in his humanity, he did flinch, did ask questions, did have doubts—and still remained faithful. This is the path of wisdom.