Otec Richard Rohr vyvrací dlouholetý mýtus, že naše snaha být dokonalý nás činí milovanějšími nebo cennějšími pro Boha.

Existuje rozšířený mylný názor, který hluboce zkresluje čtení Písma a velkou část spirituality. Nazývám ho "duchovním kapitalismem", který se soustřeďuje na běžnou filozofii "já to dokážu, já to musím udělat a já to udělám". Jedná se o způsob myšlení raného stádia vědomí ega. Klade veškerý důraz a naprostou závislost na "mně", mém úsilí a mých duchovních úspěších. Má jen malou aktivní důvěru v Boží milost a milosrdenství. Hnací energií je bohužel strach a další úsilí namísto klidné důvěry a vděčnosti. Stává se z toho šplhání místo odevzdání se. To první je příjemné, zatímco to druhé znamená pád, selhání nebo dokonce smrt. Komu se to líbí? Určitě ne oddělenému já. Ego chce mít vždy pocit, že nějakým způsobem dosáhlo spásy. Milost a odpuštění jsou pro ego vždy ponížením.

Hnutí známé jako jansenismus v 17. a 18. století je jedním z teologických pokřivení, které zdůrazňovalo morální přísnost a strach z Boží spravedlnosti více než jakoukoli důvěru v Boží milosrdenství. Bůh byl chápán jako hněvivý, pomstychtivý a trestající, a právě na to poukazovala všechna vhodná místa v Písmu. Je těžké najít západního křesťana - katolíka nebo protestanta - který by nebyl formován touto teologií. Většina hlavních křesťanů upřímně mluví o milosti a milosrdenství, ale v praxi věří, že život je téměř výhradně o výkonu a morálních úspěších.

Běžný projev tohoto stále se opakujícího vzorce bychom mohli zjednodušeně nazvat perfekcionismem. Samotné slovo je převzato z jediné pasáže v Matoušově evangeliu 5,48, kde nám Ježíš říká, abychom "byli dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec". Dokonalost jako taková je samozřejmě božský či matematický pojem a nikdy nebyla pojmem lidským. Ježíš jej nabízí jako návod, jak můžeme milovat své nepřátele, o kterých právě mluvil (5,43-47). Jistě tím říká, že toto lidsky nesplnitelné přikázání nemůžeme splnit silou vůle, ale pouze tím, že se odevzdáme božské Dokonalosti, která námi může a bude proudit. Jinými slovy, sami od sebe nemůžeme být dokonalí - ale Bůh může. Přesto jsme tuto jednu pasáž použili k tomu, abychom v lidech vzbudili přesně opačný dojem - že sami o sobě skutečně mohou být dokonalí!"

Papež svatý Jan Pavel II. při vyhlášení svaté Terezie z Lisieux doktorkou církve řekl: "Díky ní v naší době přitažlivě zazářilo evangelium.... Pomohla uzdravit duše z přísnosti a obav jansenismu, který měl tendenci zdůrazňovat spíše Boží spravedlnost než [Boží] božské milosrdenství." (Terezie Terezie, 1934). [1]

Terezie tuto spiritualitu právem nazvala svou "Malou cestou". Nebylo to nic jiného než prosté a jasné obnovení čistého poselství evangelia! Byla to ona (a František z Assisi), kdo mi jako mladému muži dodal odvahu číst Písmo touto primární optikou malosti namísto nějaké možné velikosti.

Father Richard Rohr dispels the long-lasting myth that our efforts to be perfect make us more loveable or valuable to God.

There is a common misperception that deeply distorts the reading of the Scriptures and much spirituality. I call it “spiritual capitalism,” which centers around a common philosophy of “I can do it, and I must do it, and I will do it.” This is the mindset of early-stage ego consciousness. It puts all the emphasis and total reliance on “me,” my effort, and my spiritual accomplishments. It has little active trust in God’s grace and mercy. Unfortunately, the driving energy is fear and more effort, instead of quiet confidence and gratitude. It becomes about climbing instead of surrendering. The first feels good, while the second feels like falling, failing, or even dying. Who likes that? Certainly not the separate self. The ego always wants to feel that it’s achieved salvation somehow. Grace and forgiveness are always a humiliation for the ego.

The movement known as Jansenism in the 17th and 18th centuries is one theological distortion that emphasized moral austerity and fear of God’s justice more than any trust in God’s mercy. God was understood to be wrathful, vindictive, and punitive, and all the appropriate Scriptures were found to make these very points. It’s hard to find a Western Christian—Catholic or Protestant—who has not been formed by this theology. Most mainline Christians pay sincere lip service to grace and mercy, but in the practical order believe life is almost entirely about performance and moral achievement.

The common manifestation of this ever-recurring pattern might simply be called perfectionism. The word itself is taken from a single passage in Matthew 5:48, where Jesus tells us to “be perfect as your heavenly Father is perfect.” Of course, perfection as such is a divine or mathematical concept and has never been a human one. Jesus offers it as guidance for how we can love our enemies, of which he has just spoken (5:43–47). He is surely saying that we cannot obey this humanly impossible commandment by willpower, but only by surrendering to the Divine Perfection that can and will flow through us. In other words, we cannot be perfect of ourselves—but God can. Yet we used this one passage to give people the exact opposite impression—that they could indeed be perfect in themselves!

In his proclamation of St. Thérèse of Lisieux as a Doctor of the Church, Pope St. John Paul II said, “She has made the Gospel shine appealingly in our time…. She helped to heal souls of the rigors and fears of Jansenism, which tended to stress God’s justice rather than [God’s] divine mercy.” [1]

Thérèse rightly named this spirituality her “Little Way.” It was nothing more than a simple and clear recovery of the pure gospel message! It was she (and Francis of Assisi) who gave me the courage as a young man to read the Scriptures through this primary lens of littleness instead of some possible bigness.