Teoložka Meggan Wattersonová popisuje zdroj toho, co nazývá "posvátný hněv":

Existuje vztek, který nám dává jasno v tom, kdy jsou překračovány naše hranice, vztek, který nám dává kritickou informaci o tom, že jsme v nebezpečí, že někdo ubližuje nám nebo někomu, koho milujeme. Existuje vztek, který nám ukazuje, jak jsme vzájemně propojeni, například když cítíme vztek, když jsme svědky nespravedlnosti....

Svědky vraždy George Floyda jsme byli všichni společně, protože sedmnáctiletá Darnella Frazierová odmítla odejít od něj, odmítla poslechnout policisty, kteří jí řekli, aby šla dál, a místo toho zůstala a natočila na svůj iPhone vraždu, která znovu zažehne hnutí za sociální spravedlnost po celém světě. Tato forma hněvu je posvátná. Je to hněv, který objasňuje, na čem nám na tomto světě záleží nejvíce, za co jsme ochotni nasadit svá těla, abychom se postavili. Rozdíl spočívá v tom, že se tímto posvátným hněvem necháme motivovat k činům, ale když jednáme, vycházíme z lásky.

Watterson srovnává posvátný hněv se vztekem, který se snaží škodit.

Jedná se o hněv pomsty. Vztek, který se snaží vyrovnat. Je to vztek nekonečného cyklu odplaty. Je to vztek, který nás může nutit jednat způsobem, kterého budeme do konce života litovat nebo který nás bude stát život náš nebo někoho jiného. Je to vztek, který odmítá slitování. Je to vztek, který nám nedovolí spát v noci uzamčeným ve strašlivém egoistickém boji, kdy znovu a znovu probíráme zradu, strašlivou křivdu, kterou nám někdo způsobil.

A je to vztek, který si myslí, že je správný.... Že máme plné právo ublížit někomu, kdo nám ublížil. Že máme plné právo nechat se strhnout svým egem, svým malým okénkem vnímání nějaké osoby, že si na ní můžeme vylít vztek.

Watterson potvrzuje naši vrozenou dobrotu jako zdroj hněvu i uzdravení:

Hněv a dobrota se vzájemně nevylučují. Vztek je často nezbytný k tomu, abychom mohli vytyčit ostré hranice, když je nám nebo těm, které milujeme, či těm, s nimiž se cítíme být spojeni, ubližováno. A vztek je nutný k tomu, abychom si připomněli svou vrozenou dobrotu. Zlobíme se, protože jsme dobří, protože rozpoznáváme, vrozeně víme, co je dobré. Vztek nás může jako pomalé řízené hoření pohánět a informovat....

Hněv je informace. Vztek není akční plán. Vztek v sobě neskrývá odpovědi na to, co bude dál. A může rychle podnítit akci. Pokud však budeme jednat pouze na základě tohoto vzteku, pokud se budeme pohybovat tak, jak chce vztek, způsobíme škodu sobě i ostatním. Když tedy jdeme jednat, musíme se nejprve záměrně vrátit k lásce. Vztek nás informuje o tom, co milujeme, a láska nás pohne k jednání způsobem, který zná jen láska.

Theologian Meggan Watterson describes the source of what she calls “sacred rage”:

There’s a rage that gives us clarity about when our boundaries are being crossed, a rage that gives us critical information that we’re in danger, that someone is harming us or someone we love. There’s a rage that demonstrates to us how interconnected we are, for example when we feel rage while witnessing an injustice….

Seeing George Floyd murdered was something we all witnessed collectively because seventeen-year-old Darnella Frazier refused to leave his side, refused to listen to the police officers who told her to move on, and instead remained, and filmed on her iPhone the murder that would reignite social justice movements all over the globe. This form of rage is sacred. It’s a rage that clarifies what we care most about in this world, about what we will put our bodies on the line to stand up for. The distinction is that we let this sacred rage motivate us into action, but when we act we move from love.

Watterson compares sacred rage with rage that seeks to cause harm.

It’s the rage of revenge. The rage of trying to get even. It’s the rage of an endless cycle of retaliation. It’s the rage that can compel us to act in ways we will regret for the rest of our lives, or that will cost us our lives or someone else’s. It’s the rage that refuses mercy. It’s the rage that keeps us up at night locked in a horrific egoic struggle going over again and again a betrayal, a terrible wrong someone has caused us.

And it’s a rage that thinks it’s right…. That we have every right to cause harm to someone who has harmed us. That we have every right to get all caught up in the ego, in our own tiny window of perception about some person, that we get to take our rage out on them.

Watterson affirms our inherent goodness as the source of both rage and healing:

Rage and goodness are not mutually exclusive. Rage is often necessary in order to draw fierce boundaries when we or those we love or those we feel connected to are being harmed. And rage is necessary to remind us of our innate goodness. We’re angry because we are good, because we recognize, we know innately, what is good. Rage, like a slow controlled burn, can fuel and inform us….

Rage is information. Rage is not an action plan. Rage holds no answers for what’s next. And it can quickly galvanize action. Yet, if we act only from that rage, if we move the way rage wants us to move, we will cause harm to ourselves and others. So when we go to take action, we must first intentionally return to love. Rage informs us about what we love, and love moves us to act in ways only love knows.