Prorok má odpovědnost za okamžik, je otevřený tomu, co okamžik odhaluje. Je to člověk, který ví, jaký je čas.

-Abraham Joshua Heschel, Proroci

Příručka pro čtenáře Slzy věcí popisuje poselství proroka Jeremiáše:

Prorok Jeremiáš je známý svými slzami a hněvem. Říkal: "Kdykoli mluvím, musím křičet, musím křičet 'Násilí a zkáza!'". (Jeremiáš 20,8). Je znám jako prorok hněvu, ale jak napsal rabín Abraham Joshua Heschel, "příznačnější by bylo říci, že" stejně jako my "Jeremiáš žil v době hněvu". [1]

Syn kněze z Anatotu, malého městečka nedaleko Jeruzaléma, Jeremiáš v sedmém století před naším letopočtem brojil proti náboženskému a politickému zřízení. Hlásal mučivě nepopulární poselství o hrozícím zničení svého lidu babylonskou říší, poselství "jako žhavý oheň uzavřený v [jeho] kostech" (Jeremiáš 20,9). Předpověděl hladomor, plenění, vyhnanství a zajetí, zatímco ho jeho přátelé a rodina opustili a královský dvůr ho uvěznil....

Nějakým způsobem se tento prorok se zlomeným srdcem držel vize kolektivní obnovy prostřednictvím vztahu s Bohem: "Dám jim srdce, aby poznali, že já jsem Hospodin, a budou mým lidem a já budu jejich Bohem, neboť se ke mně vrátí celým srdcem" (Jeremiáš 24,7). [2]

Richard Rohr se zamýšlí nad Jeremiášovým poselstvím o věrnosti pro naši dobu:

Pokud věříme, že Bůh se hněvá tak, jak se hněvají lidé, pak je pro nás příliš snadné skončit s hněvem "bez hranic". Pokud totiž věříme, že Stvořitel vše neustále kritizuje, soudí a trestá, nemělo by nás překvapit, že se celý náš svět koupe ve vzteku a zášti. Není to vlastně velká část naší dnešní zkušenosti? Někdo nám musí ukázat cestu. Nelze to udělat zákonem nebo příkazem, ale připomínkou velkého a božského soucitu, jehož vzorem a učitelem byli svatí a proroci.

Jistě se domnívám, že určitá forma projekce našeho hněvu na druhé je jádrem nepřetržitých světových válek "křesťanských" národů. Je v centru těch kultur, které podporují trestající nebo citově zdrženlivé rodiče nebo lidi se "ztuhlými horními rty". Pláč nás v nejlepším případě učí emoce zadržet, místo abychom je promítali jinam.

V Jeremiášových proroctvích spočívají všechny naděje na budoucnost židovského národa v těch, kteří prošli třístupňovým procesem proměny: za prvé v těch, kteří vstoupili do vyhnanství; za druhé v těch, kteří si během tohoto vyhnanství uchovali naději a nezahořkli; a za třetí v těch, kteří se z vyhnanství vrátili s velkorysostí a chválou v srdci místo sebelítosti.

Tito lidé jsou pro kulturu hybateli změn, které jsou paralelní s klasickými třemi fázemi očisty, osvícení a sjednocení. Každé z těchto stádií působí jako činitel změny jiným způsobem. Do, skrz a zpět domů mohou být nezbytné pohyby pro každého z nás. [3]

A prophet has a responsibility for the moment, an openness to what the moment reveals. He is a person who knows what time it is.

—Abraham Joshua Heschel, The Prophets

The Tears of Things Reader’s Guide describes the message of the prophet Jeremiah:

The prophet Jeremiah is known for his tears and his rage. He said, “Whenever I speak, I must cry out, I must shout ‘Violence and destruction!’” (Jeremiah 20:8). He’s known as a prophet of wrath but, as Rabbi Abraham Joshua Heschel wrote, “It would be more significant to say that,” like us, “Jeremiah lived in an age of wrath.” [1]

The son of a priest from Anathoth, a small town near Jerusalem, Jeremiah railed against the religious and political establishments in the seventh century BCE. He proclaimed an agonizingly unpopular message of his people’s imminent destruction by the Babylonian empire, a message “like a burning fire shut up in [his] bones” (Jeremiah 20:9). He foretold famine, plunder, exile, and captivity while his friends and family abandoned him and the royal court imprisoned him.…

Somehow, this heartbroken prophet held fast to a vision of collective renewal through relationship with God: “I will give them a heart to know that I am the Lord; and they shall be my people and I will be their God, for they will return to me with their whole heart” (Jeremiah 24:7). [2]

Richard Rohr considers Jeremiah’s message of faithfulness for our time:

If we believe God is angry in the way that humans are, then it’s too easy for us to end up being angry “without limit.” In fact, if we believe the Creator is always critiquing, judging, and punishing everything, it should be no surprise that our entire world is bathed in rage and resentment. Isn’t this, in fact, much of our experience today? Someone must show us the way through. It cannot be done by law or order, but with a remembering of the great and divine pity modeled and taught by saints and prophets.

I surely believe some form of projection of our anger onto others is at the heart of the nonstop world wars of “Christian” nations. It’s at the center of those cultures that encourage punitive or emotionally withholding parents or people with “stiff upper lips.” Crying, at its best, teaches us to hold the emotion instead of projecting it elsewhere.

In Jeremiah’s prophecies, all hopes for the future of the Jewish people lie in those who endured a three-stage process of transformation: first, those who entered into exile; second, those who retained hope and did not turn bitter during that exile; and third, those who returned from exile with generativity and praise in their hearts instead of self-pity.

These people are the change agents for culture, paralleling the classic three stages of purgation, illumination, and union. Each of these stages operates as a change agent in different ways. Into, through, and back home could well be the necessary movements for any of us. [3]