Příběh [o Jonášovi] je nádherný, protože neomylně odhaluje univerzálního Boha milosrdenství a spravedlnosti a protože dělá díry do samospravedlnosti těch, kteří se považují za nábožensky založené, zatímco obviňují druhé ze zla ve světě a mají potěšení z jejich utrpení.

-Megan McKenna, Proroci: McKheen: Slova ohně

Otec Richard Rohr vždy cítil hluboký vztah k příběhu proroka Jonáše, přičemž si uvědomoval, jak nedokonale Jonáš následuje své povolání:

Přestože mám Jonáše rád, je to, jak já říkám, nedokončený prorok. Zpočátku odmítá své božské pověření a odmítá hlásat Boží milosrdenství Ninive, hlavnímu městu Asýrie a odvěkému nepříteli Izraele. Poté, co uprchne a nastoupí na loď plující špatným směrem, je v bouři hozen přes palubu, spolknut velkou rybou a podivuhodným způsobem zachráněn. Teprve poté uposlechne Boží výzvy a vydává se do Ninive. Lidé po vyslechnutí jeho poselství činí pokání, a tak jsou zachráněni před Božím hněvem. Jonáš si však stěžuje a zlobí se, že je Hospodin ušetřil. Je tak odtržený od svého skutečného poselství, že je zklamaný, když se mu to podaří!"

Od této chvíle se ubohý Jonáš celé čtyři kapitoly zároveň zlobí, naříká a chválí JHWH. Jeho problém spočívá v tom, že se nedokáže přenést přes dualistický světonázor odměny a trestu. Jonáš si myslí, že milosrdenství si zaslouží pouze Izrael, zatímco Bůh prokazuje naprosté milosrdenství Jonášovi, pohanským Ninivanům, kteří pronásledovali Jonášův lid, i těm, "kteří nerozeznají pravou ruku od levé". Aby byl příběh úplný, je toto milosrdenství uděleno dokonce "všem zvířatům" (Jonáš 4,11)! Svět předvídatelných klaďasů a vždy strašných padouchů se hroutí do nevyzpytatelné Boží milosti.

Tento příběh mám tak rád, že jsem po většinu svého dospělého života sbíral obrázky člověka v břiše velryby. Myslím, že v břiše této velryby žiji trvale, se spoustou nevyřešených otázek a bolestných paradoxů ve svém životě. Bůh mě však vždy "vyvrhne" na správné místo - úplně opačným směrem, než jsem se snažil utéct, jako samotného Jonáše (Jonáš 2,10).

Jonášův příběh boří všechna očekávání, kdo má pravdu, a pak tato očekávání přetváří ve prospěch milosti. Je to brilantní moralita, nikoliv dílo dogmatické teologie, jak se z něj někteří snaží udělat. Přesto má politické důsledky v tom smyslu, že nás provokuje ke změně našich představ o tom, kdo si zaslouží moc a kdo ne.

Jonáš si myslel, že má výhradní právo na pravdu, a proto mohl pohrdat těmi, kterým kázal. Chtěl, aby se mýlili, aby on mohl mít pravdu, avšak ve svém hněvu na Ninive a Asyrskou říši nedokázal ocenit Boží touhu nabídnout odpuštění a milost i Jonášovým nepřátelům. Ve skutečnosti mu dokonce vadilo, že se připojili k jeho "klubu víry". Mocně se snažil přijmout nové "politické" uspořádání.

The story [of Jonah] is glorious because it reveals unerringly a universal God of mercy and justice and because it pokes holes in the self-righteousness of those who think themselves religious while blaming others for the evil in the world and taking pleasure in their suffering.

—Megan McKenna, Prophets: Words of Fire

Father Richard Rohr has always felt a deep connection to the story of the prophet Jonah, while recognizing how imperfectly Jonah follows his call:

Even though I love Jonah, he is what I call an unfinished prophet. He rejects his divine commission at first, refusing to preach God’s mercy to Nineveh, the capital of Assyria and Israel’s ancient enemy. After he flees and boards a ship going the wrong way, he’s cast overboard in a storm, swallowed by a great fish, and rescued in a marvelous manner. Only then does he obey God’s call and go to Nineveh. The people repent upon hearing his message and thus are saved from God’s wrath. But Jonah complains, angry because the Lord spared them. He is so detached from his own real message that he’s disappointed when it succeeds!

From that point on, poor Jonah is simultaneously angry, lamenting, and praising YHWH for four full chapters. His problem is that he cannot move beyond a dualistic reward-punishment worldview. Jonah thinks only Israel deserves mercy, whereas God extends total mercy to Jonah, to the pagan Ninevites who persecuted Jonah’s people, and to those “who cannot tell their right hand from their left.” To make the story complete, this mercy is even given to “all the animals” (Jonah 4:11)! The world of predictable good guys and always-awful bad guys collapses into God’s unfathomable grace.

I love this story so much that I have collected images of a man in the belly of the whale for much of my adult life. I think I live in that whale’s belly permanently, with loads of unresolved questions and painful paradoxes in my life. Yet God is always “vomiting” me up in the right place—in the complete opposite direction that I’ve been trying to run, like Jonah himself (Jonah 2:10).

Jonah’s story breaks all the expectations of who is right and then remakes those expectations in favor of grace. It is a brilliant morality play, not a piece of dogmatic theology, as some try to make it. Yet it does have political implications, in the sense that it provokes us to change our notions of who deserves power and who doesn’t.

Jonah thought he had the exclusive cachet of truth and thus could despise those to whom he was preaching. He wanted them to be wrong so that he could be right, yet in his anger at Nineveh and the Assyrian Empire, he failed to appreciate God’s desire to offer forgiveness and grace even to Jonah’s enemies. In fact, he even resented their joining his “belief club.” He struggled mightily to accept the new “political” arrangement.