První jídlo, které Ježíš sdílel se svou komunitou, zahrnovalo chléb a ryby, zatímco jídlo z chleba a vína se stalo oficiálním jídlem církve. Otec Richard zkoumá význam každého z nich:

Tradice stolování se objevuje na mnoha místech křesťanského Písma - například v několika vyprávěních o chlebech a rybách v evangeliích (Mt 14,13-21; 15,32-39; Mk 6,30-44; 8,1-10; Lk 9,10-17; Jan 6,1-13). Vědci dnes tvrdí, že ještě za Ježíšova života zřejmě existovaly dvě tradice společenství u otevřeného stolu: jedna o chlebu a vínu, druhá o chlebu a rybě. Nakonec zvítězil chléb a víno - toto jídlo dnes v římskokatolické církvi nazýváme mší.

Příběhy o chlebu a rybě však také ukazují na tradici společenství u otevřeného stolu. Vzrušující na těchto příbězích je, že zdůrazňují přebytek a hosty zvenčí. Na konci každé události zbývá sedm nebo dvanáct košů. Zdá se, že tento přebytek je smyslem této formy stolního společenství. Je to typ jídla, kterému bychom dnes říkali večeře v hrnci. Ježíš zřejmě vyzval všechny, aby společně přinesli své jídlo, a bylo ho dost pro všechny chudé a ještě něco navíc.

Je škoda, že jsme přišli o rituální jídlo chleba a ryby, protože rituální jídlo chleba a vína nezdůrazňovalo tuto myšlenku přebytku: skutečné jídlo, které skutečně nasytilo chudé. Tradice chleba a vína se více propůjčovala kodexům čistoty, dynamice zasvěcených a zasvěcených a ritualizaci. Tradice chleba a ryby, pokud by byla zachována, mohla přispět k otázkám spravedlnosti, společenství a sociálního uspořádání. To vidíme po vzkříšení. V Jan 21,1-14 jsou apoštolové na jezeře. Na břehu vidí Ježíše, jak vaří ryby na ohni z dřevěného uhlí. Pozve je, aby se s ním podělili o chléb a ryby.

Připomeneme-li si, co se stalo po Ježíšově zatčení, vidíme význam tohoto ohně na dřevěné uhlí. Jediným dalším ohněm na dřevěné uhlí v evangeliích je místo, kde stál Petr, když zradil Ježíše (Jan 18,18). Ježíš ho nyní zve k dalšímu ohni dřevěného uhlí, kde se dělí o chléb a rybu. Říká vlastně: "Petře, to je v pořádku. Zapomeň na to." U tohoto druhého ohně dřevěného uhlí vzkříšený Ježíš zahajuje stolní společenství s Petrem, který ho jen několik dní předtím odmítl, zradil a opustil v jeho nouzi. Zdá se, že jídlo chleba a ryby mělo také uzdravující, usmiřující význam. Jaká škoda, že jsme o to přišli.

Je velmi pravděpodobné, že Poslední večeře byla velikonočním jídlem otevřeného společenství u stolu - posledním z mnoha mezi Ježíšem a jeho nejbližšími následovníky -, které se vyvinulo v ritualizovanou oběť chleba a vína. Učedníci ji začali chápat jako způsob shromáždění, jako způsob, jak definovat svou skutečnost a svůj vzájemný vztah. Stala se pro ně mocným symbolem jednoty, dávání a sdílení, lámání sebe sama a odevzdávání sebe sama.

The first meals Jesus shared with his community included bread and fish, while a meal of bread and wine became the official meal of the church. Father Richard explores the importance of each:

The tradition of table fellowship shows up in many places in the Christian Scriptures—for example, the several loaves and fishes accounts in the Gospels (Matthew 14:13–21, 15:32–39; Mark 6:30–44, 8:1–10; Luke 9:10–17; John 6:1–13). Scholars say now that even while Jesus was still alive, there seemed to be two traditions of open table fellowship: one of bread and wine, the other of bread and fish. The bread and wine finally won out—that meal is what we call the Mass today in the Roman Catholic church.

But the bread and fish stories also point to an open table fellowship tradition. The exciting thing about these stories is that they emphasize surplus and outside guests. At the end of each event, there are seven or twelve baskets left over. That surplus seems to be a point of this form of table fellowship. It’s a type of meal we’d call a potluck supper today. Apparently, Jesus invited everybody to bring their food together and there was plenty for all the poor and then some.

It’s unfortunate that we lost the bread and fish ritual meal, because the bread and wine ritual meal didn’t emphasize this idea of surplus: real food that actually fed the poor. The bread and wine tradition lent itself more to purity codes, insider/outsider dynamics, and ritualization. The bread and fish tradition, if retained, might have contributed to issues of justice, community, and social reordering. We see this after the resurrection. In John 21:1–14, the apostles are out on the lake. They see Jesus on the shore, cooking fish at a charcoal fire. He invites them to come share bread and fish.

If we remember what happened after Jesus’ arrest, we see the significance of this charcoal fire. The only other charcoal fire in the Gospels is where Peter stood when he betrayed Jesus (John 18:18). Jesus invites him now to another charcoal fire, where they share the bread and the fish. He says, in effect, “Peter, it’s okay. Forget it.” At this second charcoal fire the risen Jesus initiates table fellowship with Peter, who just a few days before rejected, betrayed, and abandoned him in his hour of need. It seems the bread and fish meal also had a healing, reconciling significance. What a shame we have lost this.

It’s very likely that the Last Supper was a Passover meal of open table fellowship—the final one of many among Jesus and his closest followers—that evolved into a ritualized offering of bread and wine. The disciples had come to understand it as a way of gathering, as the way to define their reality and their relationship to one another. It became for them a powerful symbol of unity, of giving and sharing, of breaking the self and giving the self over.