Otec Richard nás povzbuzuje, abychom četli Písmo podle Ježíšova vzoru a ve společnosti Ducha svatého, jehož přítomnost dnes církev slaví.

Ježíš umí spojit souvislosti a zjistit, kam posvátný text skutečně směřuje, mimo vědomí nižší úrovně konkrétního okamžiku, jednotlivce nebo okolnosti. Ví, že příběh má větší oblouk - takový, který odhaluje Boha jako soucitného a inkluzivního. Ježíš necituje řádky, které jsou trestající, imperialistické ("Moje země je nejlepší!"), hněvivé nebo vylučující. Nezmiňuje osmadvacet "nesmíš" uvedených v 18. a 20. kapitole knihy Leviticus, ale rozhoduje se zopakovat jediný pozitivní příkaz z 19. kapitoly knihy Leviticus: "Miluj svého bližního jako sebe samého." Ježíš se rozhodl, že bude milovat svého bližního jako sebe samého.Nejdelší jednotlivý úryvek, který cituje (v Lk 4,18-19), je z Izajáše 61,1-2. Ježíš ji uzavírá slovy "zvěstujte milostivý rok Hospodinův", přičemž záměrně vynechává další řádek - "a den pomsty našeho Boha" -, protože nepřišel zvěstovat pomstu.

To je to, co Duch svatý učí každého věřícího člověka - číst Písmo (a samotné životní zkušenosti) pohledem plným lásky. Kontemplativní praxe nám pomáhá rozvíjet třetí oko, které čte mezi řádky a nachází nit, která vždy směřuje k inkluzivitě, milosrdenství a spravedlnosti.[1]

Biblické zjevení je o probuzení. Jde o uvědomění, nikoli o výkonné principy. Nemůžeme se tam dostat, můžeme tam pouze být, ale ono základní Bytí v Bohu je z nějakého důvodu příliš těžké uvěřit a příliš dobré, než aby to byla pravda. Jen pokorní ji mohou přijmout, protože potvrzuje více o Bohu než o nás. Abychom tohoto poznání dosáhli, vyzývám nás, abychom četli Starý a Nový zákon jako jednu ucelenou knihu: antologii inspirovaných příběhů, která má začátek, střed a konec. Čtěte je jako jeden text vedený Duchem.

Čtěte jej jako inspiraci, čímž mám na mysli především to, že Bůh pomalu rozvíjí čtenářovo vědomí, aby mohlo přijímat stále jasnější pochopení sebe sama jako milovaného Boha. Biblické texty, čteme-li je s "chudobou ducha" (Mt 5,3), nám vysvětlují nás samotné i dějiny. Jsou-li čteny s pocitem oprávněnosti, jako by nám něco dlužily, vedou nás bohužel k pomyslné schopnosti vysvětlovat Boha druhým.

Bůh se v textu nemění, ale my ano. Napsaná slova jsou inspirována právě do té míry, do jaké nás inspirují a mění! Zde používám doslovný význam slova inspirovat - "vdechnout nám" větší život. Pokud toho napsaná slova nedosahují, pak nejsou vůbec "inspirovaná" - alespoň pro nás.

Setkal jsem se s příliš mnoha lidmi, kteří věří v nejrůznější inspirované texty, ale jsou bez života - bez dechu života, který byl vdechnut do chřípí Adama (Genesis 2,7). "Přistupují ke mně, ale jen slovy" (Iz 29,13), tím, co Izajáš i Ježíš nazývají "službou ze rtů" (Iz 29,13; Mt 15,8). [2]

Father Richard encourages us to read the Scriptures by following the model of Jesus and in the company of the Holy Spirit, whose presence the church celebrates today.

Jesus knows how to connect the dots and find out where the sacred text is truly heading, beyond the lower-level consciousness of a particular moment, individual, or circumstance. He knows there’s a bigger arc to the story—one that reveals God as compassionate and inclusive. Jesus doesn’t quote lines that are punitive, imperialistic (“My country is the best!”), wrathful, or exclusionary. He doesn’t mention the twenty-eight “thou shall nots” listed in Leviticus 18 and 20 but chooses to echo the one positive command of Leviticus 19:18: “You must love your neighbor as yourself.” The longest single passage he quotes (in Luke 4:18–19) is from Isaiah 61:1–2. Jesus closes with the words “proclaim the acceptable year of the Lord,” deliberately omitting the next line—“and the day of vengeance of our God”—because he didn’t come to announce vengeance.

This is what the Holy Spirit teaches any faithful person to do—read Scripture (and the very experiences of life) with a gaze of love. Contemplative practice helps us develop a third eye that reads between the lines and finds the thread always moving toward inclusivity, mercy, and justice. [1]

The biblical revelation is about awakening. It’s about realization, not performance principles. We cannot get there, we can only be there, but that foundational Being-in-God, for some reason, is too hard to believe, and too good to be true. Only the humble can receive it, because it affirms more about God than it does about us. To achieve that realization, I invite us to read the Old Testament and the New Testament as one complete book: an anthology of inspired stories, with a beginning, middle, and end. Read it as one Spirit-led text.

Read it as inspiration, by which I primarily mean that God is slowly evolving the reader’s consciousness, so that it can receive an ever-clearer understanding of itself as the beloved of God. Biblical texts, when read with “poverty of spirit” (Matthew 5:3), explain both ourselves and history to us. When read with a sense of entitlement, as if we are owed something, they unfortunately lead us to an imagined ability to explain God to others.

God does not change in the text, but we do. The written words are inspired precisely insofar as they inspire and change us! Here, I’m using the literal meaning of the word inspire—to “breathe into us” a larger life. If the written words don’t accomplish that, then they’re not at all “inspired”—at least for us.

I’ve met too many people who believe in all kinds of inspired texts but are lifeless—without the breath of life that was blown into the nostrils of Adam (Genesis 2:7). “They approach me, but only in words” (Isaiah 29:13), with what both Isaiah and Jesus called “lip service” (Isaiah 29:13; Matthew 15:8). [2]