Dr. Yolanda Pierceová vyzývá k přijetí těch, kteří přicházejí ke stolu s přijímáním:

Není posvátnějšího rituálu, který bych v rámci církve vykonávala, než je podávání přijímání. Je to povinnost, kterou neberu na lehkou váhu. Vychutnávám si příležitost předsedat stolu a zvát ostatní ke chvíli vzpomínání a rozjímání. Ať už v tom nejskromnějším svatostánku nebo v té nejvelkolepější budově, stát před lidmi s nekvašeným chlebem a pohárem vína (nebo hroznové šťávy, jak je tomu v mé tradici) je pokorný úkon....

Když stojím za stolem a vyzývám shromážděné společenství k památce, vyvolávám všechny jejich posvátné vzpomínky: ty, které se vážou k biblickému textu, i ty, které vycházejí z jejich vlastního života. V tomto božském okamžiku i v tomto okamžiku beru vážně výzvu z 2. Petrova listu 1,13: "Dokud budu žít ve stanu tohoto těla," budu vyzývat lidi k paměti....

Děláme to na památku Svatého, který byl, je a přijde..... Na památku bojovníků za spravedlnost, obracečů stolů a jezdců za svobodou. Těch proroků, kteří stáli před branami města a hlásali slovo Hospodinovo. Těch básníků, kteří psali obžaloby proti nelidskosti a ponižování.

V upomínku na ty, kteří zažili opožděnou a odepřenou spravedlnost. Těm, jejichž smutek se ještě neproměnil v radost, a těm, jejichž pláč trval déle než jednu noc..... U tohoto stolu jsme vítáni všichni, ať už s viditelnými ranami, nebo s neposkvrněným tělem, v radikální víře, že jedině Boží spravedlnost uhasí naši žízeň, uzdraví naše duše a obnoví naše srdce. [1]

Teolog M. Shawn Copeland popisuje, jak nás eucharistie vyzývá k solidaritě s trpícími:

Eucharistie je srdcem křesťanského společenství. Na svém těle víme, že pojídání chleba a pití vína zahrnuje něco mnohem hlubšího a mnohem rozsáhlejšího než konzumaci prvků rituálního pokrmu..... My [všichni] se snažíme stát se tím, co jsme přijali, a konat to, čím jsme stvořeni....

Eucharistická solidarita nás orientuje ke kříži lynčovaného Ježíše Nazaretského, kde si uvědomujeme nesmírnost utrpení, trápení a útlaku, stejně jako chápeme svou spoluvinu na utrpení, trápení a útlaku druhých.... Eucharistická solidarita nás učí představovat si, doufat a vytvářet nové možnosti. Protože nás tato solidarita obklopuje, spíše než abychom "druhé" odmítali, jednáme v lásce; spíše než abychom "druhé" odmítali, odpovídáme skutky sebeobětování - odevzdáváme se dlouhé práci na stvoření, na uskutečnění svobody....

U stolu, který Ježíš připravuje, se mohou shromáždit všichni: V jeho těle jsme znovu stvořeni, společenství víry - živí i mrtví. Syn člověka v naší přítomnosti shromažďuje zbytky našich vzpomínek, rozbité fragmenty našich dějin, [a] soudí, žehná jim a proměňuje je. Jeho eucharistická hostina nás znovu uspořádává, znovu si nás pamatuje, obnovuje nás a činí nás jedním. [2]

Dr. Yolanda Pierce expresses her call to welcome those who come to the communion table:

There is no more sacred ritual I perform within the church context than serving communion. It is a duty I do not take lightly. I relish the opportunity to preside over the table and invite others into a moment of remembrance and reflection. Whether in the most modest of sanctuaries or in the grandest of buildings, standing before the people with unleavened bread and a cup of wine (or grape juice, as in my own tradition) is a humbling act….

When I stand behind the table, calling the gathered community to remembrance, I call forth all their sacred memories: those connected to the biblical text and those that emerge from their own lives. In that divine moment and in this one, I take seriously the exhortation in 2 Peter 1:13: “As long as I live in the tent of this body,” I will call the people to remembrance….

We do this in remembrance of the Holy One, who was and is and is to come.... In remembrance of the warriors for justice, the table turners, and the freedom riders. Those prophets who stood outside the gates of the city and declared the Word of the Lord. Those poets who penned indictments against inhumanity and degradation.

In remembrance of those who have experienced justice delayed and justice denied. Those whose sadness has yet to turn to joy, and those whose weeping has endured for more than one night…. We are all welcome at this table, whether with visible wounds or unblemished flesh, in the radical belief that only God’s justice quenches our thirst, heals our spirits, and renews our hearts. [1]

Theologian M. Shawn Copeland describes how the Eucharist calls us to solidarity with those who suffer:

Eucharist is the heart of Christian community. We know in our bodies that eating the bread and drinking the wine involve something much deeper and far more extensive than consuming elements of the ritual meal…. We [all] strive to become what we have received and to do what we are being made….

Eucharistic solidarity orients us to the cross of the lynched Jesus of Nazareth, where we grasp the enormity of suffering, affliction, and oppression as well as apprehend our complicity in the suffering, affliction, and oppression of others.… Eucharistic solidarity teaches us to imagine, to hope for, and to create new possibilities. Because that solidarity enfolds us, rather than dismiss “others,” we act in love; rather than refuse “others,” we respond in acts of self-sacrifice—committing ourselves to the long labor of creation, to the enfleshment of freedom….

At the table that Jesus prepares, all may assemble: In his body we are made anew, a community of faith—the living and the dead. In our presence, the Son of Man gathers up the remnants of our memories, the broken fragments of our histories, [and] judges, blesses, and transforms them. His Eucharistic banquet re-orders us, re-members us, restores us, and makes us one. [2]