Rachel Held Evansová (1981-2019) převyprávěla jedno z Ježíšových podobenství jako rozsáhlé pozvání k Božímu stolu:

Ježíš měl jednou [rozhovor] se skupinou náboženských vůdců v domě jednoho významného farizeje. "Až budeš pořádat hostinu," řekl Ježíš hostiteli, "pozvi chromé, chromé, slepé a budeš požehnán." Ježíš mu odpověděl: "Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Vyprávěl jim podobenství o muži, který připravil hostinu a pozval mnoho hostů. Když ti, kteří byli na seznamu hostů, odmítli přijít, muž pověřil svého služebníka, aby vyšel do ulic a uliček ve městě a přivedl zpět chudé, hladové.... Sluha poslechl, ale řekl svému pánovi, že u stolu je ještě místo. "Vyjdi tedy na cesty a venkovské uličky a přinuť je, aby přišli," řekl pán, "aby byl můj dům plný" (L 14,12-23). Tak vypadá Boží království: skupina vyděděnců a podivínů se shromáždila u stolu ne proto, že jsou bohatí, hodní nebo dobří, ale protože mají hlad, protože řekli ano. A vždycky se najde místo pro další.

Evans sdílí příběh spisovatelky Sary Milesové, jejíž zkušenost s Ježíšem skrze přijímání ji inspirovala k založení potravinové spižírny:

Nejenže [Sára] konvertovala ke křesťanství, ale také se zcela věnovala "náboženství, které má kořeny v té nejobyčejnější, a přesto podvratné praxi: večeři u stolu, kde je každý vítán, kde jsou opovrhovaní a vyvržení ctěni". [1] Sára navázala spolupráci s [episkopálním] kostelem svatého Řehoře a vytvořila rozsáhlou potravinovou spíž, kde se chudým, starším lidem, nemocným, bezdomovcům a lidem na okraji komunity každý týden podává jídlo právě od stolu, u kterého Sára přistoupila k prvnímu svatému přijímání - bez jakýchkoli závazků a otázek. Za přihlížení svatých namalovaných na stěnách se stovky lidí shromáždí kolem stolu pro přijímání a plní si tašky ovocem, zeleninou, rýží, obilovinami... a vším, co se ten pátek zrovna nachází v pěti až šestitunové zásobě potravin.

Evans uctívá Kristovu proměňující přítomnost v chlebu a víně.

Nevím přesně, jakým způsobem je Ježíš v chlebu a víně přítomen, ale věřím, že Ježíš je přítomen, takže mi připadá neintuitivní říkat lidem, že musí čekat a setkat se s ním někde jinde, než se s ním setkají u stolu. Pokud mají lidé hlad, ať přijdou a jedí. Pokud mají žízeň, ať přijdou a napijí se. Stejně to není můj stůl. Není to stůl mé denominace ani stůl mé církve. Je to Kristův stůl. Kristus rozesílá pozvánky, a pokud musí běhat po ulicích a sbírat lůzu, aby naplnil svůj dům, pak to přesně udělá....

Evangelium nepotřebuje koalici, která by se věnovala tomu, aby se k němu nedostali nesprávní lidé. Potřebuje rodinu hříšníků, spasených milostí, odhodlaných strhnout zdi, otevřít dveře a křičet: "Vítejte! Tady je chléb a víno. Pojďte s námi jíst a povídat si." Tohle není království pro hodné, je to království pro hladové.

Rachel Held Evans (1981–2019) retells one of Jesus’ parables as an expansive invitation to come to God’s table:

Jesus once had [a conversation] with a group of religious leaders at the home of a prominent Pharisee. “When you give a banquet,” Jesus said to his host, “invite the crippled, the lame, the blind, and you will be blessed.” He told them a parable about a man who prepared a banquet and invited many guests. When those on the guest list declined to attend, the man instructed his servant to go into the streets and alleyways in town and bring back the poor, the hungry…. The servant obeyed, but told his master there was still room at the table. “Then go out to the roads and country lanes and compel them to come,” the master said, “so that my house will be full” (Luke 14:12–23). This is what God’s kingdom is like: a bunch of outcasts and oddballs gathered at a table, not because they are rich or worthy or good, but because they are hungry, because they said yes. And there’s always room for more.

Evans shares the story of author Sara Miles, whose experience of Jesus through communion inspired her to start a food pantry:

Not only did [Sara] convert to Christianity, she devoted herself entirely to “a religion rooted in the most ordinary yet subversive practice: a dinner table where everyone is welcome, where the despised and outcasts are honored.” [1] Sara partnered with St. Gregory’s [Episcopal Church] to create a massive food pantry, where the poor, elderly, sick, homeless, and marginalized from the community are served each week from the very table where Sara took her first communion—no strings attached, no questions asked. With the saints painted on the walls looking on, hundreds gather around the communion table to fill their bags with fruit, vegetables, rice, cereal ... and whatever happens to be in the five-to-six-ton bounty of food that particular Friday.

Evans honors Christ’s transformative presence in the bread and wine.

I don’t know exactly how Jesus is present in the bread and wine, but I believe Jesus is present, so it seems counterintuitive to tell people they have to wait and meet him someplace else before they meet him at the table. If people are hungry, let them come and eat. If they are thirsty, let them come and drink. It’s not my table anyway. It’s not my denomination’s table or my church’s table. It’s Christ’s table. Christ sends out the invitations, and if he has to run through the streets gathering up the riffraff to fill up his house, then that’s exactly what he’ll do….

The gospel doesn’t need a coalition devoted to keeping the wrong people out. It needs a family of sinners, saved by grace, committed to tearing down the walls, throwing open the doors, and shouting, “Welcome! There’s bread and wine. Come eat with us and talk.” This isn’t a kingdom for the worthy; it’s a kingdom for the hungry.