Poslechněte si. Vlož si do srdce, můj nejmladší a nejdražší synu, že to, co tě vyděsilo, to, co tě trápilo, není nic: nenech se tím vyvést z míry..... Cožpak tu nejsem já, já, která jsem tvá matka? Nejsi snad v mém stínu a pod mou ochranou? Což nejsem já zdrojem tvé radosti? Nejsi v dutině mého pláště, v křížení mých paží? Nepotřebuješ snad něco víc?"  
-Naše Paní z Guadalupe Juanu Diegovi, Nican Mopohua  

Otec Richard Rohr se dělí o historii Panny Marie Guadalupské, hlubokého obrazu božského ženství, archetypu mateřské lásky a ochrany.   

V roce 1531, přesně deset let po španělském dobytí původních obyvatel Mexika, došlo k nebývalé konstelaci znamení, které nazýváme zjevení Panny Marie Guadalupské. Tato zázračná událost propojila nebesa katolického Španělska a mytologii původních obyvatel Ameriky, kteří ztratili vše: svou zemi, svobodu i své bohy. Stejně jako u všech probíhajících zjevení nám trvalo více než čtyři sta let, než jsme začali odhalovat hloubku láskyplného tajemství, které se zjevilo při tomto setkání drahé nebeské ženy se snědou pletí (La Morenita) a Juana Diega, chudého domorodého muže.

Bůh promlouvá skrze "Matku pravého Boha, skrze kterou se žije", kterou Španělé nazývali María. Ta je však oblečena do šatů indiánů, mluví jejich jazykem nahuatl a vyzývá Juana Diega, jednoho z nejchudších, aby "znovu zvěstoval" evangelium zpět španělským kolonizátorům, kteří si mysleli, že evangelium mají na prvním místě. Pod tímto mateřským symbolem přijali během jedné generace křesťanství téměř všichni domorodí obyvatelé Mexika. Zrodili se lidé domorodého a španělského původu (mestici) a dalo by se říci, že se rozvíjí nové mestické křesťanství. Pomalu se dozvídáme, že jiný druh křesťanství neexistuje. Kristus na sebe bere tvář a rysy všech lidí, ať už jsou kdokoli a bez ohledu na jejich poměry. V tomto případě Bůh věděl, že tvář a rysy musí být ženské a soucitné. Žádné jiné znamení by nedokázalo současně proměnit španělské machisimo a matriarchální náboženství indiánů. [1] 

Mirabai Starrová popisuje přetrvávající odkaz Panny Marie Guadalupské:  

Ve světě, který bojuje proti nesmyslnému násilí a rostoucím ekonomickým rozdílům, nabízí Panna Maria Guadalupská výrazně ženský protijed na jedy chudoby a války. Tam, kde společnost vyžaduje soupeření, učí Guadalupe spolupráci. Místo konzumu je vzorem soucitné služby..... Je radikální, mocnou a angažovanou Matkou lidu. 

Naše paní však není pouze sociopolitickým symbolem. Lidé všech vyznání ji nazývají Matkou. Ve chvílích hlubokého osobního zármutku se k ní obracejí pro útěchu. Obracejí se k ní pro vhled. Obracejí se k ní, aby jim připomněla, na čem nejvíce záleží, co vydrží, když se zdá, že všechno ostatní je ztraceno, jaká milost může být ještě k dispozici, když se setkáme se strachem s láskou. [2] 

Listen. Put it into your heart, my youngest and dearest son, that the thing that frightened you, the thing that afflicted you is nothing: Do not let it disturb you…. Am I not here, I, who am your mother? Are you not under my shadow and protection? Am I not the source of your joy? Are you not in the hollow of my mantle, in the crossing of my arms? Do you need something more? 
—Our Lady of Guadalupe to Juan Diego, Nican Mopohua  

Father Richard Rohr shares the history of Our Lady of Guadalupe, a profound image of the divine feminine, an archetype of maternal love and protection.   

In 1531, exactly ten years after the Spanish conquest of the Indigenous peoples of Mexico, there was an unprecedented constellation of signs we call the apparition of Our Lady of Guadalupe. This miraculous event linked the heavens of Catholic Spain and the mythologies of the Indigenous Americans who had lost everything: their land, their freedom, and their gods. Like all ongoing revelation, it has taken us over four hundred years to begin to unravel the depth of loving mystery that was revealed in this encounter between the dear heavenly woman with brown skin (La Morenita) and Juan Diego, a poor Indigenous man. 

God speaks through the “Mother of the true God through whom one lives,” whom the Spanish called María. But she is dressed in the clothes of the Indians, speaks their Nahuatl language and calls Juan Diego, one of the poorest, to “repreach” the gospel back to the Spanish colonizers who thought they had the gospel in the first place. In one generation, under this mother symbol, almost all of the native peoples of Mexico accepted Christianity. People of Indigenous and Spanish ancestry (mestizos) were born, and I might say a new mestizo Christianity unfolds. We are slowly learning that there is no other kind of Christianity. Christ takes on the face and features of all people, whoever they are and no matter their circumstances. In this case God knew that the face and features had to be feminine and compassionate. No other sign could transform both the Spanish machisimo and the matriarchal religion of the Indians at the same time. [1] 

Mirabai Starr describes the ongoing legacy of Our Lady of Guadalupe:  

In a world struggling against senseless violence and growing economic disparity, Our Lady of Guadalupe offers a distinctly feminine antidote to the poisons of poverty and war. Where society demands competition, Guadalupe teaches cooperation. In place of consumerism, she models compassionate service…. She is the radical, powerful, engaged Mother of the People. 

Our Lady is not merely a sociopolitical symbol, however. People of all faiths call her Mother. In times of deeply personal grief, they turn to her for comfort. They turn to her for insight. They turn to her for a reminder of what matters most, what endures when all else seems to be lost, what grace may yet be available when we meet fear with love. [2]