Dobrý pátek

Otec Richard Rohr nás zve k zamyšlení nad tím, jak láskyplná odevzdanost vede ke změkčení srdce. 

Je pravda, že každý z nás zemře, a přesto "jsem si jist, že ani smrt, ani život, ani nic, co existuje, ani nic, co teprve přijde, ani žádná moc, ani žádná výška, ani žádná hloubka, ani žádná stvořená věc nemůže nikdy stát mezi námi a Boží láskou" (Řím 8,38-39). 

Na Velký pátek oplakáváme Ježíšovu smrt a zároveň žijeme v naději, že smrt nemá poslední slovo v našem osudu. Rodíme se s touhou, přáním a hlubokou nadějí, že by to, čemu se říká život, mohlo nějak trvat věčně. Je to předtucha něčeho věčného, co je již v nás. Někteří by to nazvali duší. Křesťané by to nazvali přebývající Boží přítomností. Je to Bůh v nás, který nás nutí toužit po Bohu a hledat ho.  

Ano, zemřeme, ale již nyní jsme dostali jakousi vnitřní záruku a příslib, že smrt není konečná - a má podobu lásky. Hluboko v srdci a psychice láska, lidská i božská, konotuje něco věčného a bezplatného, a to hluboce tajemným a podmanivým způsobem. Vidíme to v prostých projevech lásky v každodenním životě i v krizových situacích. Není úžasné, jak malý projev lásky nebo vděčnosti může vtisknout naší duši hlubší poznání? [1]  

Ježíšovo ukřižování je nejvýznamnějším příkladem Boží lásky, která nás oslovuje. Je to zároveň nejhorší i nejlepší věc v dějinách lidstva. Františkáni v čele s Janem Dunsem Scotem dokonce tvrdili, že místo "nutné oběti" kříž byl svobodně zvoleným zjevením naprosté Boží lásky.  

Tím obrátili motory téměř všech dosavadních světových náboženství, která předpokládala, že musíme prolít krev, abychom se dostali ke vzdálenému a náročnému Bohu. Na kříži, věřili františkáni, Bůh "proléval krev", aby se k nám dostal! To je zásadní změna ve vědomí. Kříž, místo aby byl transakcí, byl vnímán jako dramatická demonstrace vylévající se Boží lásky, která měla naprosto otřást srdcem a obrátit je zpět k důvěře a lásce ke Stvořiteli. [2]  

Myslím si, že kříž je obrazem pro naši dobu a pro každou dobu: Jsme pozváni, abychom se dívali na obraz ukřižovaného Ježíše a obměkčili svá srdce vůči veškerému utrpení. Kříž nás vybízí k tomu, co bychom nazvali "prací se zármutkem", k uchopení tajemství bolesti, k pohledu přímo na ni a k učení se z ní. Se změkčeným srdcem nás Bůh vede k neobyčejnému a nově nalezenému soucitu a porozumění. [3]  

Good Friday

Father Richard Rohr invites us to consider how loving surrender leads to softened hearts. 

It is true that each of us will die, and yet “I am certain of this, neither death nor life, nothing that exists, nothing still to come, not any power, not any height nor depth, nor any created thing can ever come between us and the love of God” (Romans 8:38–39). 

On Good Friday, we lament Jesus’ death while living in hope that death does not have the last word on our destiny. We are born with a longing, desire, and deep hope that this thing called life could somehow last forever. It is a premonition from something eternal that is already within us. Some would call it the soul. Christians would call it the indwelling presence of God. It is God within us that makes us desire and seek God.  

Yes, we are going to die, but we have already been given a kind of inner guarantee and promise right now that death is not final—and it takes the form of love. Deep in the heart and psyche, love, both human and divine, connotes something eternal and gratuitous, and it does so in a deeply mysterious and compelling way. We see this in simple acts of love in the everyday and in times of crisis. Isn’t it amazing how a small act of love or gratitude can imprint a deeper knowing on our soul? [1]  

The crucifixion of Jesus is the preeminent example of God’s love reaching out to us. It is at the same moment the worst and best thing in human history. The Franciscans, led by John Duns Scotus, even claimed that instead of a “necessary sacrifice,” the cross was a freely chosen revelation of total love on God’s part.  

In so doing, they reversed the engines of almost all world religion up to that point, which assumed that we had to spill blood to get to a distant and demanding God. On the cross, the Franciscans believed, God was “spilling blood” to reach out to us! This is a sea change in consciousness. The cross, instead of being a transaction, was seen as a dramatic demonstration of God’s outpouring love, meant to utterly shock the heart and turn it back toward trust and love of the Creator. [2]  

I believe that the cross is an image for our own time and every time: We are invited to gaze upon the image of the crucified Jesus to soften our hearts toward all suffering. The cross beckons us to what we would call “grief work,” holding the mystery of pain, looking right at it, and learning from it. With softened hearts, God leads us to an uncanny and newfound compassion and understanding. [3]