Autorka Bell Hooks (1952-2021) se zamýšlí nad biblickou výzvou ke kapitulaci, abychom mohli být uzdraveni láskou:   

Je těžké čekat. Bezpochyby právě proto biblické texty vyzývají hledajícího, aby se naučil čekat, neboť čekání obnovuje naši sílu. Když se odevzdáme "čekání", dovolíme, aby se v nás objevily změny bez očekávání a boje. Když to děláme, vykračujeme ven, na základě víry. V buddhistickém pojetí nám tato praxe odevzdání se, nechání jít, umožňuje vstoupit do prostoru soucitu, kde můžeme pocítit soucit se sebou samými i s druhými....  

Vykupitelská láska nás láká a vyzývá k možnosti uzdravení. Přítomnost poznání srdce si nemůžeme vysvětlit. Stejně jako všechna velká tajemství jsme všichni tajemně povoláni k lásce bez ohledu na podmínky našeho života, stupeň naší zkaženosti či zoufalství. Vytrvalost tohoto volání nám dává důvod k naději..... Obnovení naší víry v příslib lásky, naděje je naší smlouvou.... 

Chceme-li se vrátit k lásce, poznat dokonalou lásku, vzdáváme se vůle k moci. Právě toto zjevení činí texty Písma o dokonalé lásce tak prorockými a revolučními pro naši dobu. Nemůžeme poznat lásku, pokud zůstaneme neschopni vzdát se své náklonnosti k moci, pokud jakýkoli pocit zranitelnosti zasáhne naše srdce hrůzou. Nemilost mučí.  

S tím, jak naše kulturní povědomí o způsobech, jakými jsme sváděni pryč od lásky, pryč od poznání, že láska léčí, získává na uznání, naše úzkost sílí. Stejně tak ale roste i naše touha. Prostor našeho nedostatku je zároveň prostorem možností. Když toužíme, připravujeme se na přijetí lásky, která k nám přichází jako dar, jako příslib, jako pozemský ráj[1] 

Brian McLaren popisuje, jak dochází k uzdravení, když se zbavíme potřeby nadřazenosti, jistoty a kontroly.  

Čím více slyšíme zvuk opravdovosti, tím více se nejhlubší návyky našeho srdce obnovují a přetvářejí na způsob lásky a tím více nadřazenost ztrácí svou přitažlivost.... Vzdáváme se nadřazenosti svého ega, svých sebestředných požadavků na moc, potěšení, prestiž, významnost. Vzdáváme se nadřazenosti své skupiny, ať už je tato skupina definována náboženstvím, rasou, politikou, národností, ekonomickou třídou, společenským postavením nebo čímkoli jiným. Vzdáváme se dokonce i nadřazenosti svého druhu, protože si uvědomujeme, že lidé nemohou přežít a prosperovat, pokud neprosperuje i plankton a stromy, půda a včely, klima a moře. Rádi se zbavujeme nadřazenosti, abychom uvolnili místo solidaritě. Zjistíme, že tento zisk stojí za každou cenu....  

Když nám touha po nadvládě proklouzne mezi prsty, něco v nás umírá.... Ale v tom, že se vzdáváme, se rodí, začíná, roste něco nového: pocit spojení, ne-osamělosti, společenství, sjednocení a sounáležitosti. Sestupujeme z žebříků a piedestalů, které jsme si postavili, a znovu se připojujeme ke společenství stvoření, k síti šalom..... Ztráta není malá, ach, ale zisk je nesrovnatelně větší. [2]  

Author bell hooks (1952–2021) considers the biblical call to surrender, so we might be healed by love:   

It is difficult to wait. No doubt that is why biblical scriptures urge the seeker to learn how to wait, for waiting renews our strength. When we surrender to the “wait” we allow changes to emerge within us without anticipation or struggle. When we do this we are stepping out, on faith. In Buddhist terms this practice of surrender, of letting go, makes it possible for us to enter a space of compassion where we can feel sympathy for ourselves and others….  

Redemptive love lures us and calls us toward the possibility of healing. We cannot account for the presence of the heart’s knowledge. Like all great mysteries, we are all mysteriously called to love no matter the conditions of our lives, the degree of our depravity or despair. The persistence of this call gives us reason to hope…. Renewing our faith in love’s promise, hope is our covenant.… 

To return to love, to know perfect love, we surrender the will to power. It is this revelation that makes the scriptures on perfect love so prophetic and revolutionary for our times. We cannot know love if we remain unable to surrender our attachment to power, if any feeling of vulnerability strikes terror in our hearts. Lovelessness torments.  

As our cultural awareness of the ways we are seduced away from love, away from the knowledge that love heals gains recognition, our anguish intensifies. But so does our yearning. The space of our lack is also the space of possibility. As we yearn, we make ourselves ready to receive the love that is coming to us, as gift, as promise, as earthly paradise.[1] 

Brian McLaren describes how healing occurs when we release our need for supremacy, certainty, and control.  

The more we hear the sound of the genuine, the more the deepest habits of our hearts are renovated and remodeled in the way of love, and the more supremacy loses its appeal.… We surrender the supremacy of our ego, our self-centered demands for power, pleasure, prestige, prominence. We surrender the supremacy of our group, whether that group is defined by religion, race, politics, nationality, economic class, social status, or whatever. We even surrender the supremacy of our species, realizing that humans can’t survive and thrive unless the plankton and trees, the soil and bees, and the climate and seas thrive too. We gladly shed supremacy to make room for solidarity. That gain, we discover, is worth every cost….  

As the desire to dominate slips through our fingers, something in us dies…. But in the letting go, something new comes, is born, begins, grows: a sense of connection, of not-aloneness, of communion and union and belonging. We descend from the ladders and pedestals we have erected, and we rejoin the community of creation, the network of shalom…. The loss is no small thing, ah, but the gain is incomparably greater. [2]