Episkopální kněz a emeritní profesor CAC Cynthia Bourgeault popisuje, jak můžeme následovat cestu sestupu podle Ježíšových vzorů:

V Ježíši se vše zavěšuje kolem jediného těžiště..... V řečtině sloveso kenosein znamená "nechat jít" nebo "vyprázdnit se" a právě toto slovo volí Pavel v klíčovém okamžiku svého slavného učení ve Filipským 2,5-11, aby popsal, v čem spočívá "Kristova mysl".... 

V tomto krásném chvalozpěvu Pavel uznává, že Ježíš měl pouze jeden "provozní režim". Všechno, co dělal, dělal skrze sebeobětování. Vyprázdnil sám sebe a sestoupil do lidské podoby. A vyprázdnil se ještě více ("až k smrti na kříži") a propadl se na dno, aby se vrátil do říše vlády a slávy. Ať už se Ježíš ocitl v jakékoli životní situaci, vždy reagoval stejným pohybem sebevyprázdnění - nebo jinak řečeno, stejným pohybem sestupu: sestupuje níže, zaujímá nižší místo, nikoliv vyšší....  

Je to cesta, po níž sám kráčel až do samého konce. V Getsemanské zahradě, kde se u brány shromáždili jeho zrádci a žalobci, bojoval a trápil se, ale zůstal věrný své cestě. Nehromadit, nelpět - ani na samotném životě. Nech to být, nech to být - "Ne má vůle, ale tvá se staň, Pane. Do tvých rukou odevzdávám svého ducha."  

Tak přišel a tak odešel, plně se oddal životu a smrti, ztratil se, promarnil se, "hazardoval s každým darem, který Bůh udělil". Nebyla to shromážděná láska, ale láska zcela rozlitá, která mu otevřela bránu do nebeského království.  

Znovu a znovu nám Ježíš předkládá tuto cestu. Není třeba se ničeho zříkat ani se jí bránit. Všechno lze přijmout, ale háček je v tom, že na ničem nelpíme. Nechte to jít. Procházíš životem jako nůž prochází hotovým koláčem, nic nezvedáš, na ničem nelpíš, na ničem nelpíš. A zakotveni v této základní čistotě své bytosti se pak můžete vrhnout ven, vylít se, být schopni vše vrátit, dokonce vrátit život sám. To je v kostce kenotická cesta. Je to velmi, velmi jednoduché. Jen to stojí všechno. [1] 

Hloubkový psycholog a kontemplativní autor David Benner považuje Ježíše za vzor odevzdání se do Boží vůle:

Kristus je ztělesněním života žitého s ochotou. "Buď vůle tvá," modlil se v modlitbě, kterou nazýváme modlitbou Páně (Mt 6,10). A nejen v modlitbě žil tento postoj upřednostňování Boží vůle před svou vlastní. Křesťanská spiritualita je následování Krista v tomto sebeodevzdání. Je to následování jeho příkladu ochotné odevzdanosti....  

Život v hojnosti, který nám Kristus slíbil, nepochází z uchopení, ale z uvolnění. Nepřichází z usilování, ale z odříkání. Nepřichází ani tak z braní, jako z dávání. Odevzdání je základní dynamikou křesťanské svobody - odevzdání mého úsilí žít svůj život mimo dosah Boží lásky a odevzdání se Boží vůli a milostivému Duchu. [2] 

Episcopal priest and CAC faculty emeritus Cynthia Bourgeault describes how we can follow the path of descent Jesus models: 

In Jesus everything hangs together around a single center of gravity…. In Greek the verb kenosein means “to let go,” or “to empty oneself,” and this is the word Paul chooses at the key moment in his celebrated teaching in Philippians 2:5–11 in order to describe what “the mind of Christ” is all about…. 

In this beautiful hymn, Paul recognizes that Jesus had only one “operational mode.” Everything he did, he did by self-emptying. He emptied himself and descended into human form. And he emptied himself still further (“even unto death on the cross”) and fell through the bottom to return to the realms of dominion and glory. In whatever life circumstance, Jesus always responded with the same motion of self-emptying—or to put it another way, with the same motion of descent: going lower, taking the lower place, not the higher….  

It is a path he himself walked to the very end. In the garden of Gethsemane, with his betrayers and accusers massing at the gates, he struggled and anguished but remained true to his course. Do not hoard, do not cling—not even to life itself. Let it go, let it be—“Not my will but yours be done, O Lord. Into your hands I commend my spirit.”  

Thus he came and thus he went, giving himself fully into life and death, losing himself, squandering himself, “gambling away every gift God bestows.” It was not love stored up but love utterly poured out that opened the gates to the Kingdom of Heaven.  

Over and over, Jesus lays this path before us. There is nothing to be renounced or resisted. Everything can be embraced, but the catch is to cling to nothing. You let it go. You go through life like a knife goes through a done cake, picking up nothing, clinging to nothing, sticking to nothing. And grounded in that fundamental chastity of your being, you can then throw yourself out, pour yourself out, being able to give it all back, even giving back life itself. That’s the kenotic path in a nutshell. Very, very simple. It only costs everything. [1] 

Depth psychologist and contemplative author David Benner considers Jesus a model of surrendering to God’s will: 

Christ is the epitome of life lived with willingness. “Your will be done,” he prayed in what we call the Lord’s Prayer (Matthew 6:10). And more than just in prayer, he lived this posture of preferring God’s will to his own. Christian spirituality is following Christ in this self-abandonment. It is following his example of willing surrender….  

The abundant life promised us in Christ comes not from grasping but from releasing. It comes not from striving but from relinquishing. It comes not so much from taking as from giving. Surrender is the foundational dynamic of Christian freedom—surrender of my efforts to live my life outside of the grasp of God’s love and surrender to God’s will and gracious Spirit. [2]