Zkušenost ztráty vytváří příležitosti k tomu, abychom se naučili uvolňovat svá pouta k tomu, kým si myslíme, že jsme. Richard Rohr píše:  

Nějaká forma utrpení nebo smrti - psychologická, duchovní, vztahová nebo fyzická - je jediným způsobem, jak uvolnit pouta k našemu malému a oddělenému já. Teprve pak se objeví větší já, které bychom mohli nazvat Vzkříšeným Kristem, duší nebo pravým já. Fyzický proces proměny skrze umírání výstižně vyjádřila Kathleen Dowling Singhová, která svůj život strávila prací v hospici: "Obyčejná mysl [falešné já] a její iluze umírají při zkušenosti blízké smrti. Když nás smrt odnáší, není už možné předstírat, že to, kým jsme, je naše ego. Ego se proměňuje už při samotném odnášení." [1] Proto tolik duchovních učitelů říká, že musíme zemřít dříve, než zemřeme.

Příliš bráněné ego je místem, kde přebýváme před touto tolik potřebnou smrtí. Pravé já (nebo "duše") se pro nás stává skutečným až poté, co jsme prošli smrtí a vyšli z ní na druhé straně mnohem větší a moudřejší. To je to, co máme na mysli pod pojmem transformace, konverze nebo osvícení. [2] 

Vůdkyně za občanská práva Rosemarie Freeney Hardingová nabídla soucitný příklad nelpění, a to i na samotném životě. Její dcera Rachel vypráví, jak Freeney Hardingová seděla s umírajícími:   

Máma si chodila sednout k těm, kteří odtud odcházeli. Dělala jim společnost. Brala s sebou jídlo a příběhy a rodinu a ticho, aby si mohli v posledních hodinách vzpomenout na něco krásného.  

Smrtí všechno nekončí. To, co přijde po smrti, je stejně důležité jako to, co přijde před ní. Praktikujte Dharmu, abyste po smrti zanechali silný pozitivní otisk.  

Také vědět, jak provést oddělení: Poslední rozhovor. Poslední sousto jídla. Člověk se musí úplně oddělit.  

Když tatínek [bojovník za občanská práva Vincent Harding] zemřel, maminka seděla u jeho postele a on se jí zeptal, jestli půjde s ním. Pošeptala mu: "Ne, blázne! Zbláznil ses?" Líbala ho, plakala a držela ho za ruku. Řekla mu, že ne. Všichni se mu snažili udělat co největší pohodlí, když odcházel. Ale on musel odejít sám. Čekali na druhé straně - maminka Kateřina a oni - tatínkovi lidé. Máma to věděla.  

(V otcově domě je mnoho pokojů. Jdu si připravit místo, abys tam, kde jsem já, mohl být i ty.") Buddha šel napřed, aby objevil, co je skutečné. Maminka přinesla skutečnost do našeho domova, dala nám příklad a poslala nás do světa, abychom praktikovali. [3]  

Richard Rohr uzavírá:  

Vše, co je méně než smrt falešného já, je zbytečné náboženství. Vyrobené falešné já musí zemřít, aby pravé já mohlo žít, nebo jak říká sám Ježíš: "Neodejdu-li já, Duch nemůže přijít" (Jan 16,7). Teologicky řečeno, Ježíš (dobrý jednotlivý člověk) musel zemřít, aby mohl povstat Kristus (univerzální přítomnost). To je univerzální vzor proměny. [4]  

Experiencing loss creates opportunities to practice releasing our attachments to who we think we are. Richard Rohr writes:  

Some form of suffering or death—psychological, spiritual, relational, or physical—is the only way we will loosen our ties to our small and separate self. Only then does the larger self appear, which we could call the Risen Christ, the soul, or the true self. The physical process of transformation through dying is expressed eloquently by Kathleen Dowling Singh, who spent her life in hospice work: “The ordinary mind [the false self] and its delusions die in the Nearing Death Experience. As death carries us off, it is impossible to any longer pretend that who we are is our ego. The ego is transformed in the very carrying off.” [1] This is why so many spiritual teachers say we must die before we die. 

The overly defended ego is where we reside before these much-needed deaths. The true self (or “soul”) becomes real to us only after we have walked through death and come out much larger and wiser on the other side. This is what we mean by transformation, conversion, or enlightenment. [2] 

The civil rights leader Rosemarie Freeney Harding offered a compassionate example of not clinging, even to life itself. Her daughter Rachel recounts how Freeney Harding sat with the dying:   

Mama would go sit with the ones who were leaving here. Keep them company. Take food and stories and family and silence, so they could remember something beautiful in their final hours.  

Death is not the end of everything. What comes after death is just as important as what comes before. Practice Dharma to leave a strong imprint of positiveness at death.  

Knowing too how to make the separation: The last conversation. The last morsel of food. One has to separate completely.  

When Daddy [civil rights activist Vincent Harding] died, Mama sat at the side of his bed and he asked her if she would go with him. She whispered to him, “No, fool! Are you crazy?” She was kissing him and crying and holding his hand. She told him no. Everybody tried to make him as comfortable as possible when he passed. But he had to go alone. They were waiting on the other side—Mama Catherine and them—Daddy’s people. My mama knew that.  

(In my father’s house are many rooms. I go to prepare a place, that where I am there you may be.) Buddha went ahead to discover what is real. Mama brought reality into our home, gave us an example and sent us into the world to practice. [3]  

Richard Rohr concludes:  

Anything less than the death of the false self is useless religion. The manufactured false self must die for the true self to live, or as Jesus himself puts it, “Unless I go, the Spirit cannot come” (John 16:7). Theologically speaking, Jesus (a good individual person) had to die for the Christ (the universal presence) to arise. This is the universal pattern of transformation. [4]