Autorka a podcasterka Cassidy Hallová zkoumá poušť jako metaforu pro těžká období v našem životě:  

Někdy nás pouštní podmínky vybízejí, abychom se zbavili všeho nepotřebného a všeho, co nám brání v cestě vpřed..... Poušť nás destiluje do absolutní syrovosti toho, kým jsme, a ptá se nás, kým chceme být. Poušť si vždy najde způsob, jak odhalit jádro našeho lidství v celé jeho obnažené zranitelnosti. A my musíme prožít okamžiky pouště, abychom přežili. Slova života nás dostanou do dalšího dne. Vybrané i nevybrané pouště je třeba překračovat..... Jak naznačují pouštní mniši, jedinou cestou přes pouště života je setrvat v praxi zkoumání sebe sama, zůstat v Boží přítomnosti, když se odhalujeme, abychom skutečně viděli a byli viděni....  

I když o dary pouště nestojím, vím, že jsou skutečné; časem je budu schopen přijmout. Nevybrané pouště mého života byly často místy mého nejhlubšího růstu, kde jsem našel liminální poznání, uzdravení, nové vrstvy zranitelnosti a tichý rozkvět. Připomínám si slova života, která ke mně přicházela v minulých zkušenostech, včetně slov a moudrosti, které jsem obdržel od raných i novodobých pouštních mnichů....  

Většina pouštních mnichů se zavázala k určitému rytmu kombinujícímu modlitbu, sebereflexi a hledání Boha. A uprostřed tohoto závazku nabízela pouštní krajina vlastní pozvání do hloubky, k růstu a připomínku, že nikdy nejsme sami. Pouštní rostliny, stejně jako pouštní mniši, nás znovu učí o nutnosti prohloubit své kořeny. Pouští si neseme jen to, co musíme: naši závislost na kořenových systémech, společné péči a vzájemném propojení; jasnost poznání, které kousky nás samých musí zemřít; a nadčasovou lekci, jak poznat a pochopit sebe sama důvěrněji. 

Prostřednictvím pouštních zážitků se učíme hlouběji pečovat o sebe i o svět:  

Pouští je mnoho. Vybraná i nevybraná pouštní setkání mi otevřela možnost vidět a zažít v sobě více prostoru pro celý svět - nést sebe, milované a svět s otevřenýma rukama; se soucitným, zranitelným a něžným přijetím. Odtud rozpoznávám svou schopnost působit ve světě s hlubší jasností o tom, kdo jsem a co mám říkat - nebo se projevovat....  

V prostornosti samoty se otevíráme pravdě o sobě samých. Hlouběji zakořeňujeme, zkoumáme, zbavujeme se a zjemňujeme. I v pustých okamžicích každodenního života jsme zváni k obnově, kdy se uprostřed rušného dne setkává zázrak nejistoty s posvátným zastavením. A téměř vždy jsou pouštní prostory místy a okamžiky paradoxu: poznání uprostřed nevědění, osvěžení na vyprahlých místech, život uprostřed smrti, plodnost v neplodnosti, půlnoční rozkvět a přijetí ročních období. 

Author and podcaster Cassidy Hall explores the desert as a metaphor for difficult times in our lives:  

Sometimes desert conditions invite us to strip ourselves of all that is unnecessary and all that hinders us from forging ahead…. The desert distills us into the absolute rawness of who we are and asks us who we want to be. The desert will always find a way to reveal the core of our humanity, in all its naked vulnerability. And we must live through the desert moments in order to survive. The words of life get us to the next day. The chosen and unchosen deserts must be crossed…. As the desert monastics suggest, the only way through the deserts of life is to remain in the practice of examining the self, to stay in the Divine’s presence as we unveil ourselves, to truly see and be seen….  

Even when I don’t want the gifts of the desert, I know they are real; with time I will be able to receive them. The unchosen deserts of my life have often been places of my most profound growth, where I’ve found liminal knowing, healing, new layers of vulnerability, and quiet blossoming. I’m reminded of the words of life that have come to me in past experiences, including the words and wisdom I’ve received from the early and modern desert monastics….  

Most of the desert monastics committed themselves to some kind of rhythm combining prayer, self-reflection, and seeking the Divine. And amid this commitment, the landscape of the desert offered its own invitation into depth, growth, and the reminder that we are never alone. The desert plants, like the desert monastics, teach us again of the necessity to deepen our roots. We only carry through the deserts what we must: our reliance on root systems, communal care, and interconnection; the clarity of knowing what pieces of ourselves must die; and the timeless lesson to know and understand ourselves more intimately. 

Through desert experiences, we learn to care more deeply for ourselves and the world:  

The deserts are many. Chosen and unchosen desert encounters have opened me up to see and experience more room within myself for the whole world—to carry myself, the beloved, and the world with open hands; with compassionate, vulnerable, and tender acceptance. From here, I recognize my capacity for action in the world with deeper clarity about who I am and what I am to speak—or show up to….  

In the spaciousness of solitude, we open ourselves up to the truth of ourselves. We more deeply root, examine, shed, and soften. Even in the desert moments of daily life, we are invited into renewal, when the wonder of uncertainty meets a sacred pause amid a busy day. And almost always, the desert spaces are places and moments of paradox: knowing amid the unknowing, refreshment in the parched places, life amid death, fecundity in the barrenness, midnight blooming, and acceptance of seasons.