Richard Rohr se zamýšlí nad tím, jak bychom mohli podobně jako pouštní mystici rozvíjet vnitřní svobodu prostřednictvím praxe a samoty:   

Pouštní otcové a matky se stáhli z měst do pouště, aby žili svobodně, mimo ekonomickou, kulturní a politickou strukturu římské říše. Abbové a amové věděli, stejně jako bychom měli vědět my, že impérium bude nespolehlivým partnerem. Uvědomovali si, že musí najít vnitřní svobodu od systému, než se do něj budou moci vrátit s opravdovou láskou, moudrostí a vstřícností. To je dodnes přetrvávající dynamika, jinak si "kultura dává křesťanství k snídani", abychom použili moderní obrat, a naše hluboká transformační síla se z velké části ztrácí. 

Jak nalézt vnitřní svobodu? Všimněte si, že kdykoli trpíme bolestí, mysl se vždy rychle ztotožní s negativními aspekty věcí a znovu a znovu je přehrává, což nás hluboce zraňuje. Téměř všichni lidé mají nutkání fixovat se téměř výhradně na to, co je špatně, což je důvod, proč se tolik lidí stává ustrašenými, plnými nenávisti a omotanými kolem svých negativních komentářů. Tento vzorec je třeba včas a definitivně rozpoznat. Klid v duši je oxymóron. Když jsme ve své mysli, málokdy jsme v klidu; když jsme v klidu, nikdy nejsme jen ve své mysli. Raní křesťanští abbové a ammové to věděli a jako první naléhali na nalezení vnitřního klid a ticha, které jsou nezbytné ke zkrocení posedlé mysli.  

V příběhu z knihy Výroky pouštních otců Benedikta Warda: "Jeden bratr přišel do Scetisu navštívit abbu Mojžíše a požádal ho o slovo. Stařec mu řekl: 'Jdi, sedni si do své cely a tvá cela tě všemu naučí'." (str. 5) [1] Nemusíme však mít celu a nemusíme utíkat před povinnostmi aktivního života, abychom zažili samotu a ticho. Amma Syncletica řekla: "Je mnoho lidí, kteří žijí v horách a chovají se, jako by byli ve městě, a marní svůj čas. Je možné být v mysli samotářem, a přitom žít v davu, a je možné, aby ten, kdo je samotář, žil v davu [svých] vlastních myšlenek". [2]  

Pouštní mystici neměli pod pojmem samota na mysli pouhé soukromí nebo chráněný prostor, i když i to je potřeba. Pouštní mystikové viděli samotu, slovy Henriho Nouwena, jako "místo obrácení, místo, kde umírá staré já a rodí se nové já, místo, kde dochází ke vzniku nového muže a nové ženy". [3] Samota je odvážné setkání s naším nahým, nejsyrovějším a nejskutečnějším já v přítomnosti čisté lásky. Dost často se tak může stát přímo uprostřed lidských vztahů a rušného života.  

Richard Rohr considers how we might, like the desert mystics, develop inner freedom through practice and solitude:   

The desert fathers and mothers withdrew from cities to the desert to live freely, apart from the economic, cultural, and political structure of the Roman Empire. The abbas and ammas knew, as should we, that the empire would be an unreliable partner. They recognized that they had to find inner freedom from the system before they could return to it with true love, wisdom, and helpfulness. This is the continuing dynamic to this day, otherwise, “Culture eats Christianity for breakfast” to use a modern turn of phrase, and our deep transformative power is largely lost. 

How do we find inner freedom? Notice that whenever we suffer pain, the mind is always quick to identify with the negative aspects of things and replay them over and over again, wounding us deeply. Almost all humans have a compulsion to fixate almost entirely on what’s wrong, which is why so many people become fearful, hate-filled, and wrapped around their negative commentaries. This pattern must be recognized early and definitively. Peace of mind is an oxymoron. When we’re in our mind, we’re hardly ever at peace; when we’re at peace, we’re never only in our mind. The early Christian abbas and ammas knew this and first insisted on finding the inner rest and quiet necessary to tame the obsessive mind.  

In a story from Benedicta Ward’s The Sayings of the Desert Fathers: “A brother came to Scetis to visit Abba Moses and asked him for a word. The old man said to him, ‘Go, sit in your cell, and your cell will teach you everything.’” [1] But we don’t have to have a cell, and we don’t have to run away from the responsibilities of an active life, to experience solitude and silence. Amma Syncletica said, “There are many who live in the mountains and behave as if they were in the town, and they are wasting their time. It is possible to be a solitary in one’s mind while living in a crowd, and it is possible for one who is a solitary to live in the crowd of [their] own thoughts.” [2]  

By solitude, the desert mystics didn’t mean mere privacy or protected space, although there is a need for that too. The desert mystics saw solitude, in Henri Nouwen’s words, as “the place of conversion, the place where the old self dies and the new self is born, the place where the emergence of the new man and the new woman occurs.” [3] Solitude is a courageous encounter with our naked, most raw and real self, in the presence of pure love. Quite often this can happen right in the midst of human relationships and busy lives.