Kontemplativní teolog Belden Lane se v přednášce pro CAC's Living School dělí o kontrakulturní postoj pouštních abbů a ammů:  

Tři důležité věci odlišovaly pouštní mnichy od světa, který zanechali za sebou: jednoduchost jazyka, radikální odpuštění a skrytost vlastního já.  

První z nich byla jednoduchost jazyka. Když kladete důraz na ticho a vzácnost, jak vás to učí sama země, jazyk, který používáte, bude velmi řídký. Lidé v poušti nemají tendenci příliš mluvit. Mniši, kteří opustili hluk a nepořádek městského života, kladli důraz na stručnost řeči. Věděli, že slova příliš snadno překážejí tomu, co je nejdůležitější....  

Střídmost mnichů v řeči ovlivnila dokonce i způsob, jakým mluvili o Bohu. Rozlehlý prostor pouště udělal na myšlení těchto prvních křesťanů své. Zlomila jejich závislost na bezelstných odpovědích a teologických vysvětleních. Velmi snadno se přistihli, že jim dochází řeč. Věděli, že v samotném Božím bytí se skrývá obrovský prostor, který přesahuje jejich schopnost porozumět, ne nepodobný samotné poušti. Bůh nakonec přesahuje vše, co lze vyjádřit slovy.... 

Druhým významným tématem teologického zakotvení těchto pouštních křesťanů byl jejich důraz na radikální odpuštění. Byli velmi nároční na kázeň, kterou přijali, ale tato tvrdost byla vždy zakotvena v lásce. Byli hluboce citliví na zranění, která si bratři a sestry s sebou na poušť vždy přinášeli. Amma Syncletica zdůrazňovala, že přijetí mnišského života na poušti neznamená, že se někdo automaticky stane svatým. Věděla, že každý přichází do kláštera s celou řadou vnitřních zavazadel. Proto byla nesmírně důležitá práce na zraněních, uzdravování v porušených místech, která si v sobě nesli.... 

Abbové a ammy věděli, že tato vnitřní práce je pro duchovní růst člověka klíčová. Je zásadní pro disciplínu srdce. Ale stejně rozhodní, jako vyžadovali tuto práci na duši, byli stejně rozhodní i v praktikování radikálního odpuštění. Vždy pomalu soudili druhé, v mladších a slabších bratrech a sestrách viděli to nejlepší a jejich chování si vykládali co nejkrásněji.... 

Třetím a posledním tématem teologického zakotvení křesťanů z pouště je jejich důraz na skrytost sebe sama. Byli si velmi dobře vědomi působení pravého a falešného já, jak upozornil Thomas Merton. Ačkoli byli v pokušení vždy se tvářit dobře a praktikovat "impression management", neustále si připomínali, že Bůh má největší radost, když je jejich dobrota před ostatními zcela skryta.....

Amma Theodora říkala, že v mnišském životě je nejtěžší svět, který musíte opustit, ten, který nosíte přímo ve svém srdci. Mniši věděli, že falešné já se na veřejnosti tváří naleštěně, aby si vypěstovalo obdiv druhých, ale pravé já se spokojí s tím, že zůstane skryté v Kristu.  

In a teaching for CAC’s Living School, contemplative theologian Belden Lane shares the countercultural stance of the desert abbas and ammas:  

Three important things set the desert monks apart from the world they had left behind: simplicity of language, radical forgiveness, and the hiddenness of the self.  

The first was a simplicity of language. When you put a priority on silence and scarcity as taught by the land itself, the language you use will be very sparse. People out in the desert don’t tend to talk much. Having left behind the noise and clutter of city life, the monks placed a premium on brevity of speech. They knew that words too easily got in the way of what matters most….  

The monks’ leanness of speech even affected the way they spoke of God. The vast expanse of the desert had done a job on the mindset of these early Christians. It broke up their dependence on glib answers and theological explanations. They found themselves running out of language very easily. They knew that in God’s own being was a vast expanse beyond their ability to comprehend, not unlike the desert itself. God is ultimately beyond anything that can be put into words…. 

A second major theme in the theological grounding of these desert Christians was their emphasis on radical forgiveness. They were very demanding in the discipline they embraced, but the hardness was always anchored in love. They were deeply sensitive to the wounds that the brothers and sisters invariably brought with them into the desert. Amma Syncletica emphasized that assuming a desert life as a monk didn’t automatically make anybody holy. She knew that everyone came into the monastery with a whole lot of interior baggage. So wound work, healing within the broken places they carried inside, was incredibly important…. 

The abbas and ammas knew that this inner work was crucial in one’s spiritual growth. It’s essential to the discipline of the heart. But as resolute as they were in demanding this soul work, they were just as resolute in practicing a radical forgiveness. They were always slow to judge others, seeing the best in the younger and weaker brothers and sisters, putting the finest possible interpretation on their behavior…. 

A third and last theme in the theological grounding of the desert Christians is their emphasis on the hiddenness of the self. They were keenly aware of the operation of the true and false self as Thomas Merton has pointed out. While they were tempted to always make themselves look good, practicing impression management, they kept reminding themselves that God was most pleased when their goodness was hidden altogether from others…. 

Amma Theodora said that in the monastic life, the hardest world you have to leave behind is the one you carry right inside your heart. The monks knew that the false self projects a polished public face in order to cultivate the admiration of others, but the true self is content to remain hidden in Christ.