Ráno, když byla ještě tma, Ježíš vstal, vyšel na opuštěné místo a tam se modlil. -Mark 1:35 

Rev. Dr. Barbara Holmesová (1943-2024) se zamýšlí nad Ježíšovými zážitky na poušti a prvními křesťany:  

Ježíšova služba byla vzorem souhry prorockého výroku, veřejné teologie a intenzivní duchovní obnovy. Svou tříletou službu zahajuje z pouště, místa, které bude domovem pouštních matek a otců posledních dnů. Po intenzivním období půstu, zkoušek a podřízení se vedení Ducha svatého se Ježíš vrací připraven naplnit své povolání. Tyto rytmy aktivity a kontemplace, angažovanosti a stažení se rezonují celým jeho životem.... 

Když křesťanství začínalo, bylo malé a intenzivní, komunitní a oddělené, dokud nenašlo přízeň státu. Stoupenci, kteří byli svědky veřejného potvrzení křesťanství Římem ve čtvrtém století, si uvědomili, že kontemplativní aspekty víry nelze pěstovat pod velkorysou státní ochranou. A tak v pátém století mnišství vzkvétalo na poušti, kam se křesťanští konvertité uchýlili, aby si odpočinuli a získali duchovní čistotu. Přestože pouštní matky a otcové vyhledávali drsná a izolovaná místa, brzy zjistili, že nejsou sami. Rozhodnutí uchýlit se do ústraní k nim přitahovalo další lidi. Vytvářela se společenství, do nichž obyvatelé měst přicházeli hledat radu a útěchu. Historický model kontemplace nabízí rytmus ústupu a návratu. Právě v divočině si afričtí kontemplanti vytyčili jedinečné duchovní hranice.  

Holmes popisuje, jak můžeme tento odkaz a moudrost pouště prožívat dnes: 

Jestliže je poušť místem obnovy, transformace a svobody a jestliže horko a izolace sloužily jako výživný inkubátor..., ptáme se, zda je pro znovuzískání tohoto odkazu nutná zkušenost pouště.  

Člověk nemusí dlouho přemýšlet, když je na dosah tolik pouští. Dnešní poušť lze nalézt v rušných předměstských a městských centrech, v celách smrti, v útulcích pro bezdomovce uprostřed noci, v očích pacienta hospice a v zoufalství sirotků po AIDS v Africe a po celém světě. Možná jsou to postmoderní matky a otcové na poušti. Možná lze kontemplativní prostory nalézt všude tam, kde se lidé pohybují na okraji začlenění. Možná, že ti, kterých si nejméně vážíme, mají nejvíce co učit. 

Potřebujeme ty hodnoty, které jsou ústřední pro africké [pouštní] mnišství a raně křesťanskou pohostinnost; patří k nim komunitní vztahy, pokora a soucit. Laura Swanová tyto ctnosti shrnuje do slova apatheia, které definuje jako "zralou všímavost, uzemněnou citlivost a pronikavou pozornost vůči svému vnitřnímu světu i světu, v němž člověk putuje". [1] Cesta nevyhnutelně vede každého z nás různými směry, nicméně každý z nás se díky okolnostem nebo volbě v určitém okamžiku svého života ocitne na okraji společnosti a naslouchá tichu vycházejícímu zevnitř. V těchto chvílích si uvědomíme, že kontemplace je cíl i praxe. Mniši to věděli a vážili si obojího.  

In the morning, while it was still very dark, Jesus got up and went out to a deserted place, and there he prayed. —Mark 1:35 

Rev. Dr. Barbara Holmes (1943–2024) reflects on the desert experiences of Jesus and the early Christians:  

Jesus’s ministry modeled the interplay between prophetic utterance, public theology, and intense spiritual renewal. He launches his three-year ministry from the desert wilderness, a place that will be the home of latter-day desert mothers and fathers. After an intense time of fasting, testing, and submission to the leading of the Holy Spirit, Jesus returns ready to fulfill his calling. These rhythms of activism and contemplation, engagement and withdrawal resonate throughout his life…. 

When Christianity began, it was small and intense, communal and set apart, until it found favor with the state. Those adherents who witnessed Rome’s public affirmation of Christianity in the fourth century realized that the contemplative aspects of the faith could not be nurtured under the largesse of the state. And so, in the fifth century, monasticism flourished in the desert as Christian converts retreated for respite and spiritual clarity. Although the desert mothers and fathers sought harsh and isolated sites, they soon found that they were not alone. The decision to retreat drew others to them. Communities formed as city dwellers came out to seek advice and solace. The historical model of contemplation offers the rhythm of retreat and return. It was in the wilderness that African contemplatives carved out unique spiritual boundaries.  

Holmes describes how we can live out this desert legacy and wisdom today: 

If the desert is a place of renewal, transformation, and freedom, and if the heat and isolation served as a nurturing incubator …, one wonders if a desert experience is necessary to reclaim this legacy.  

One need not wonder long when there are so many deserts within reach. Today’s wilderness can be found in bustling suburban and urban centers, on death row, in homeless shelters in the middle of the night, in the eyes of a hospice patient, and in the desperation of AIDS orphans in Africa and around the world. Perhaps these are the postmodern desert mothers and fathers. Perhaps contemplative spaces can be found wherever people skirt the margins of inclusion. Perhaps those whom we value least have the most to teach. 

We are in need of those values central to African [desert] monasticism and early Christian hospitality; they include communal relationships, humility, and compassion. Laura Swan sums up these virtues in the word apatheia, defined as “a mature mindfulness, a grounded sensitivity, and a keen attention to one’s inner world as well as to the world in which one has journeyed.” [1] Inevitably, the journey takes each of us in different directions; however, by virtue of circumstances or choice, each of us will at some point in our lives find ourselves on the outskirts of society listening to the silence coming from within. During these times, we realize that contemplation is a destination as well as a practice. The monastics knew this and valued both.