Richard Rohr zdůrazňuje, že pouštní mystici neusilovali jen o změnu životního stylu, ale o změnu vědomí:  

Pouštní otcové a matky se objevili v prvních staletích po Ježíši. Navzdory své zdánlivé primitivnosti a askezi často projevovali úžasné vědomí souvislosti mezi tím, kdo vidí, a tím, co je viděno. V tomto ohledu se svou prostotou, příběhy a vhledem podobají zenovým buddhistům. Syrský jáhen Evagrius Ponticus (asi 345-399), který je někdy označován za dědečka toho, co se stalo enneagramem, říká, že "když se v nerozumné části naší přirozenosti probudí vášně, nedovolí intelektu správně fungovat". [1] Tento poznatek je pro něj a mnoho dalších lidí základem pro chápání nauky o modlitbě.  

Hledání "rozptýlení" neboli apatheia u starověkých osamělých mnichů odkazovalo na vnitřní klid a spokojenost, které objevovali díky hlubokému prožitku toho, co často nazývali "modlitbou ztišení", navazující na Ježíšovu řeč o "odchodu do svého vnitřního pokoje" a "nemluvení jako pohané" (viz Mt 6,6-8). V tomto raném období "modlitba" neznamenala nějakou transakci mezi lidmi a Bohem, která by řešila problémy, ani nešlo o vyslovování slov k Bohu. Šlo doslova o "nasazení jiné myšlenkové čepice", jak nám říkávaly jeptišky. Zdá se, že to vůbec nebylo "myšlení", jak ho chápeme dnes, protože takové myšlení je příliš často jen reakcí na momentální situaci nebo psaním opakujících se komentářů k ní.  

Pro tyto pouštní matky a otce nebyla modlitba chápána jako transakce , která nějak potěší Boha (problémové chápání modlitby, které se objevilo mnohem později), ale jako proměna vědomí toho, kdo se modlí. Modlitba byla probuzením vnitřního dialogu, který z Boží strany nikdy neustal. Proto mohl apoštol Pavel tak často mluvit o tom, že se modlí "stále" (1 Sol 5,17). Jednoduše řečeno, modlitba není měnit Boží názor na nás nebo na cokoli jiného, ale umožnit Bohu, aby změnil náš názor na skutečnost, kterou máme přímo před sebou - které se obvykle vyhýbáme nebo ji zkreslujeme.   

"Rozptýlení" bylo pojetím svobody a spásy pouštních matek a otců dávno předtím, než jsme se zvrhli v mnohem pozdější pojetí spásy jako přenesení do jiné říše. Pro mnohé je dnes Bůh vnímán - a používán - jako partner v našem soukromém evakuačním plánu více než jakákoli Láska, s níž se setkáváme a která proměňuje mysl nebo osvobozuje srdce. To se projevuje v malé, pokud vůbec nějaké, péči, kterou mnozí křesťané projevují o spravedlnost, zemi nebo chudé. Plody lásky u nich často nejsou patrné a mnohé z nich ani příliš nezajímají.  

Nyní se domnívám, že jiná skutečnost, kterou správně hledáme, není někde jinde nebo v budoucnosti, ale přímo v našich vlastních srdcích a hlavách! Pokud si nasadíme zcela jinou mysl, pak se nebe postará samo o sebe a vlastně začíná už teď.  

Richard Rohr emphasizes how the desert mystics were not just seeking a change in lifestyle but a change in consciousness:  

The desert fathers and mothers emerged in the early centuries after Jesus. Despite their seeming primitiveness and asceticism, they often demonstrated an amazing awareness of the connection between the one seeing and what is seen. In this regard, they are similar to Zen Buddhists in their simplicity, stories, and insight. The Syrian deacon Evagrius Ponticus (c. 345–399), who is sometimes called the grandfather of what became the Enneagram, says that “When the passions are aroused in the non-rational part of our nature, they do not allow the intellect to function properly.” [1] He and many others make this insight foundational to their understanding of the science of prayer.  

The seeking of “dispassion” or apatheia for ancient solitary monastics referred to the inner peace and contentment that they discovered through their profound experience of what they often called “prayer of quiet,” building on Jesus’ talk of “going to your inner room” and “not babbling on like the pagans do” (see Matthew 6:6–8). In this early period, “prayer” didn’t refer to some kind of problem-solving transaction between humans and God, nor was it about saying words to God. It was quite literally “putting on a different thinking cap,” as the nuns used to say to us. It seems that it wasn’t “thinking” at all, as we now understand it, because such thinking is too often just reacting to or writing repetitive commentaries on the moment.  

For these desert mothers and fathers, prayer was understood not as a transaction that somehow pleased God (the problem-solving understanding of prayer that emerged much later), but as a transformation of the consciousness of the one who was doing the praying. Prayer was the awakening of an inner dialogue that, from God’s side, had never stopped. That’s why the Apostle Paul could speak so often of praying “always” (1 Thessalonians 5:17). In simple words, prayer is not changing God’s mind about us or anything else but allowing God to change our mind about the reality right in front of us—which we are usually avoiding or distorting.   

“Dispassion” was the desert mothers’ and fathers’ notion of freedom and salvation, long before we devolved into the much-later notion of salvation as being transported to another realm. For many today, God is seen—and used—as a partner in our private evacuation plan more than any Love Encountered that transforms mind or liberates heart. This is revealed in the little, if any, concern that many Christians show for justice, the earth, or the poor. The fruits of love are often not apparent in them, and not even of much interest to many of them.  

I now believe that the other reality we are rightly seeking is not elsewhere or in the future but right in our own hearts and heads! If we put on an entirely different mind, then heaven takes care of itself and, in fact, begins now.