Páter Richard Rohr považuje pouštní mystiky za zakladatele své linie víry: 

Období raného křesťanství je jedním z klíčových stavebních kamenů mé linie víry. Je to oblast, kterou velká část římské církve a jejího dítěte, protestantismu, přehlíží. Se soběstačností a arogancí, která je pro Západ často charakteristická, jsme postupovali tak, jako by první staletí křesťanství nebyla důležitá nebo nebyla součástí podstatného Kristova tajemství. Právě věci, které první křesťané zdůrazňovali - jako je tichá modlitba, zbožštění, univerzální obnova a důležitost praxe - patří k nejvíce opomíjeným částem západní církve.  

Po legitimizaci a, někteří by řekli, kooptaci křesťanství Římskou říší ve 4. století mnoho křesťanů uprchlo do pouští Egypta, Palestiny, Sýrie a Kapadocie (východní Turecko). Těmto mužům a ženám říkáme pouštní otcové a matky (nebo abbas a ammas). Pouštní křesťané kladli důraz na životní praxi, alternativu k říším a jejich ekonomikám, psychologicky prozíravé metody modlitby a velmi prostou spiritualitu proměny v Krista. Pouštní komunity vznikaly z neformálních setkání mnichů a fungovaly podobně jako rodiny. Tato tradice předcházela vzniku systematické teologie a pozdějším církevním koncilům. Protože pouštní mniši často postrádali formální vzdělání, vyprávěli si příběhy, podobně jako Ježíš, aby učili o egu, lásce, ctnosti, odevzdanosti, míru, božském sjednocení a vnitřní svobodě.[1] 

Autor Belden Lane popisuje, jak krajina formovala vědomí pouštních mystiků:  

V divočině nebylo třeba na nikoho dělat dojem, nebylo třeba pěstovat si pověst. Na spoustě věcí tam už nezáleželo. Pouštní otcové a matky chtěli udržet žhavé okraje a napodobit život Ježíše..... Stručně řečeno, jejich spiritualita byla kontrakulturní a nesla prorocké ostří. Někteří z nich se vyhýbali odvodům a bránili se placení daní. Některé z žen vlastně utekly před prodejem do manželství, které by bylo jen o málo lepší než otroctví. 

Mezi těmito pouštními mnichy se formuje duchovní hnutí odporu, které zpochybňuje komodifikaci a militarizaci života v širší kultuře. Nebylo jim nic platné povyšování ega a společenské šplhání, o které začali usilovat i křesťané. Vidíte to na jejich praxi, kterou nazývali apatheia, zuřivá lhostejnost k nedůležitým věcem.....

Co se naučíte ignorovat a co se naučíte milovat? Co musí ve tvém životě zemřít a co musíš bezvýhradně potvrdit?" Tyto dvě otázky jsou jádrem pouštní spirituality. Poušť se stává hrobem, říkali mniši, místem zániku ega. Ale je v tom také nesmírná radost a uvolnění, naučit se umírat dříve, než zemřete. Konečně se osvobodíte a můžete žít s odevzdaností. Nikdo není svobodnější než ti, kdo pohlédli smrti do očí, prošli ohněm a nyní jsou schopni beze strachu milovat. [2] 

Father Richard Rohr considers the desert mystics foundational contributors to his lineage of faith:   

The period of early Christianity is one of the key building blocks in my lineage of faith. It’s an overlooked area for much of the Roman Church and its child, Protestantism. With the self-sufficiency and arrogance that has often characterized the West, we have proceeded as if the first centuries of Christianity were unimportant, or not part of the essential Christ mystery. The very things the early Christians emphasized—such as the prayer of quiet, divinization, universal restoration, and the importance of practice—are some of the most neglected parts of the Western Church.  

After the legitimation and, some would say, the co-opting of Christianity by the Roman Empire in the 4th century, many Christians fled to the deserts of Egypt, Palestine, Syria, and Cappadocia (Eastern Turkey). We call these men and women the desert fathers and mothers (or abbas and ammas). The desert Christians emphasized lifestyle practice, an alternative to empires and their economies, psychologically astute methods of prayer, and a very simple spirituality of transformation into Christ. The desert communities grew out of informal gatherings of monastics and functioned much like families. This tradition preceded the emergence of systematic theology and the later Church councils. Since the desert monks often lacked formal education, they told stories, much as Jesus did, to teach about ego, love, virtue, surrender, peace, divine union, and inner freedom. [1] 

Author Belden Lane describes how the landscape shaped the consciousness of the desert mystics:  

Out there in the wild, there was no one to impress, no need to cultivate a reputation. A lot of things didn’t matter anymore out there. The desert fathers and mothers wanted to keep the edges hot and to imitate the life of Jesus…. In short, theirs was a countercultural spirituality carrying a prophetic edge. Some of them had been draft dodgers and tax resistors. In fact, some of the women had fled from being sold into a marriage that would’ve been little better than slavery. 

A spiritual resistance movement takes shape among these desert monks, questioning the commodification and militarization of life in the wider culture. They had no use for the ego advancement and social climbing to which even Christians had begun to aspire. You see this in their practice of what they called apatheia, a fierce indifference to unimportant things….  

What do you learn to ignore and what do you learn to love? What needs to die in your life and what do you need to affirm unreservedly? These two questions are the heart of desert spirituality. The desert becomes a tomb, said the monks, a place for the demise of the ego. But there’s also an immense joy and release in that, in learning to die before you die. You’re finally set free to live with abandon. No one is freer than those who have looked death in the eye, have walked through the fire, and are able now fearlessly to love. [2]