Richard Rohr vybízí k pravidelné kontemplativní praxi.  

Žít v přítomném okamžiku vyžaduje změnu našeho vnitřního postoje. Namísto rozšiřování nebo opevňování naší pevnosti malého já - ega - čeká kontemplace na to, abychom objevili, kým skutečně jsme. Většina lidí si myslí, že jsou svým myšlením; kromě svých myšlenek nemají ani tušení, kým jsou. Při kontemplaci se přesuneme pod myšlenky a pocity na úroveň čistého bytí a holého vědomí.  

Při kontemplativní modlitbě klidně pozorujeme vlastní proud vědomí a vidíme jeho nutkavé vzorce. Čekáme v tichu s otevřeným srdcem a naladěným tělem. Netrvá dlouho a zaútočí na nás naše obvyklé vzorce. Prosadí se naše návyky kontroly, závislosti, negativity, napětí, hněvu a strachu. Když je Ježíš Duchem "vyhnán" na poušť, první, co se objeví, jsou "divoká zvířata" (Mk 1,13). Kontemplativní modlitba není útěšná, alespoň ne zpočátku, a proto ji tolik lidí vzdává. Ano, pravda nás osvobodí, ale zpravidla nás nejprve učiní nešťastnými. [1]  

Inspirován otcem Thomasem Keatingem (1923-2018),zakladatelem kontemplativní pomoci, Richard vypracoval toto cvičení:  

Představte si, že sedíte na břehu řeky. Kolem vás plují lodě a čluny - myšlenky, pocity a vjemy. Zatímco proud plyne kolem vašeho vnitřního oka, pojmenujte každou z těchto lodí. Jedna z lodí by se například mohla jmenovat "moje obavy ze zítřka". Nebo se objeví loď "výhrady k mému manželovi" či loď "to mi nejde". Každý úsudek, který necháte proplout, je jednou z těchto lodí; věnujte čas tomu, abyste každou z nich pojmenovali, a pak ji nechte plout po řece.  

Toto cvičení může být obtížné, protože jste zvyklí naskakovat na palubu lodiček - svých myšlenek - okamžitě. Jakmile si nějakou loďku přivlastníte a ztotožníte se s ní, nabere energii. Jedná se o cvičení v od-vlastňování, odpoutávání se, pouštění. S každou myšlenkou, s každým obrazem, který vám přijde do hlavy, řekněte: "Ne, to nejsem já, to nepotřebuji, to nejsem já."  

Někdy se loďka otočí a vydá se zpět proti proudu, aby se znovu dožadovala vaší pozornosti. Je těžké nenechat se zaháčkovat navyklými myšlenkami. Někdy budete v pokušení své lodě torpédovat. Ale neútočte na ně. Nenáviďte je ani je neodsuzujte. Kontemplace je také cvičením v nenásilí. Jde o to, abyste rozpoznali své myšlenky, které nejsou vámi, a řekli si: "To není něco, co bych potřeboval". Ale udělejte to velmi přátelsky. Když se naučíte zacházet s vlastní duší něžně a láskyplně, budete schopni stejnou láskyplnou moudrost přenášet do světa. [2] 

Mnozí učitelé trvají na tom, aby plné kontemplativní "sezení" trvalo alespoň dvacet minut, protože jsme zjistili, že první polovina (nebo i více) každého času kontemplativní modlitby spočívá právě v tom, že se odpoutáme od těch myšlenek, soudů, strachů, negací a emocí, které se chtějí vnutit. Stáváme se pozorovateli a svědky, ustupujeme a pozorujeme bez posuzování. Postupně si uvědomíme, že tyto myšlenky a pocity vlastně nejsou "já".[3] 

Richard Rohr encourages regular contemplative practice.  

To live in the present moment requires a change in our inner posture. Instead of expanding or shoring up our fortress of the small self—the ego—contemplation waits to discover who we truly are. Most people think they are their thinking; they don’t have a clue who they are apart from their thoughts. In contemplation, we move beneath thoughts and sensations to the level of pure being and naked awareness.  

In contemplative prayer, we calmly observe our own stream of consciousness and see its compulsive patterns. We wait in silence with an open heart and attuned body. It doesn’t take long for our usual patterns to assault us. Our habits of control, addiction, negativity, tension, anger, and fear assert themselves. When Jesus is “driven” by the Spirit into the wilderness, the first things that show up are “wild beasts” (Mark 1:13). Contemplative prayer is not consoling, at least not at first, which is why so many give up. Yes, truth will set us free, but generally, it first makes us miserable. [1]  

Inspired by Father Thomas Keating (1923–2018), the founder of Contemplative Outreach, Richard developed this exercise:  

Imagine you are sitting on a riverbank. Boats and ships—thoughts, feelings, and sensations—are sailing past. While the stream flows by your inner eye, name each of these vessels. For example, one of the boats could be called “my anxiety about tomorrow.” Or along comes the ship “objections to my husband” or the boat “I don’t do that well.” Every judgment that you let pass is one of those boats; take time to name each one and then allow them move down the river.  

This can be a difficult exercise because you’re used to jumping aboard the boats—your thoughts—immediately. As soon as you own a boat and identify with it, it picks up energy. This is a practice in un-possessing, detaching, letting go. With every idea, with every image that comes into your head, say, “No, I’m not that; I don’t need that; that’s not me.”  

Sometimes, a boat turns around and heads back upstream to demand your attention again. It’s hard not to get hooked by habitual thoughts. Sometimes you’ll be tempted to torpedo your boats. But don’t attack them. Don’t hate them or condemn them. Contemplation is also an exercise in nonviolence. The point is to recognize your thoughts, which are not you, and to say, “That’s not something I need.” But do it very amiably. As you learn to handle your own soul tenderly and lovingly, you’ll be able to carry this same loving wisdom out into the world. [2] 

Many teachers insist on at least twenty minutes for a full contemplative “sit,” because we have found that the first half (or more) of any contemplative prayer time is just letting go of those thoughts, judgments, fears, negations, and emotions that want to impose themselves. We become watchers and witnesses, stepping back and observing without judgment. Gradually we come to realize those thoughts and feelings are not actually “me.” [3]