Otec Richard Rohr popisuje význam praxe kontemplace: 

Kontemplace je o vidění, ale o takovém vidění, které je mnohem víc než pouhé dívání, protože zahrnuje také poznávání, a tedy ocenění. Kontemplativní mysl nám neříká co máme vidět, ale učí nás jak vidět to, co vidíme.  

Kontemplace nám umožňuje vidět pravdu věcí v jejich celistvosti. Je to mentální disciplína a dar, který nás odpoutává, a to i neurologicky, od naší závislosti na navyklém způsobu myšlení a od naší mysli, která si ráda myslí, že má vše pod kontrolou. Přestaneme věřit své malé binární mysli (která věci zužuje na dvě možnosti a s jednou z nich se pak obvykle ztotožňuje) a začneme si uvědomovat nedostatečnost tohoto omezeného způsobu poznávání reality. Ve skutečnosti je binární mysl receptem na povrchnost, ne-li hloupost. Pouze kontemplativní nebo hluboce intuitivní člověk se může začít pouštět do mnohem širších a otevřenějších obzorů. To je pravděpodobně důvod, proč Einstein řekl, že "Představivost je důležitější než vědění. Znalosti jsou omezené. Představivost obklopuje svět." [1]

Ale jak se naučit této kontemplativní mysli, tomuto hlubokému, tajemnému a životodárnému způsobu vidění, bytí se skutečností? Proč nám to nepřijde přirozené? Ve skutečnosti k němu dochází momentálně, ve stavech velké lásky a velkého utrpení, ale takovéto vidění s širokýma očima obvykle netrvá dlouho. Rychle se vracíme k dualistické analýze a používáme své soudy, abychom znovu získali kontrolu. Modlitební praxe - kontemplace - je prostě způsob, jak si dlouhodobě a v různých situacích udržet plody velké lásky a velkého utrpení. A to vyžaduje mnoho praxe - ve skutečnosti se celý náš život stává jednou nepřetržitou praxí.

Chceme-li se začít dívat novýma očima, musíme pozorovat - a obvykle se nechat pokořit - navyklý způsob, jakým se setkáváme s každým okamžikem. Je to ponižující, protože uvidíme, že máme dobře zažitých jen několik předvídatelných reakcí. Jen málo našich reakcí je originálních, neotřelých nebo přirozeně respektujících to, co máme přímo před sebou. Nejčastějšími lidskými reakcemi na nový okamžik jsou nedůvěra, cynismus, strach, reakce na kolenou, duch odmítání a přehnaný odsudek. Je to tak odvaha, když máme odvahu konečně vidět, že toto jsou běžné způsoby, kterými se ego snaží mít kontrolu nad danostmi, místo aby dovolilo okamžiku získat nad námi určitou kontrolu - a naučit nás něco nového!

Chceme-li nechat okamžik, aby nás učil, musíme si dovolit být jím alespoň trochu ohromeni, dokud nás nepřitáhne dovnitř a vzhůru, k jemnému prožitku úžasu. Obvykle potřebujeme jediný okamžik bezdůvodného úžasu, který nás nastartuje - a takové okamžiky jsou jediným pevným základem pro celý náboženský instinkt a cestu.

Father Richard Rohr describes the importance of a practice of contemplation: 

Contemplation is about seeing, but a kind of seeing that is much more than mere looking because it also includes recognizing and thus appreciating. The contemplative mind does not tell us what to see but teaches us how to see what we behold.  

Contemplation allows us to see the truth of things in their wholeness. It is a mental discipline and gift that detaches us, even neurologically, from our addiction to our habitual way of thinking and from our minds which like to think they are in control. We stop believing our little binary mind (which strips things down to two choices and then usually identifies with one of them) and begin to recognize the inadequacy of that limited way of knowing reality. In fact, a binary mind is a recipe for superficiality, if not silliness. Only the contemplative, or the deeply intuitive, can start venturing out into much broader and more open-ended horizons. This is probably why Einstein said that “Imagination is more important than knowledge. Knowledge is limited. Imagination  encircles the world.” [1] 

But how do we learn this contemplative mind, this deep, mysterious, and life-giving way of seeing, of being with, reality? Why does it not come naturally to us? Actually, it does come momentarily, in states of great love and great suffering, but such wide-eyed seeing normally does not last. We return quickly to dualistic analysis and use our judgments to retake control. A prayer practice—contemplation—is simply a way of maintaining the fruits of great love and great suffering over the long haul and in different situations. And that takes a lot of practice—in fact, our whole life becomes one continual practice.  

To begin to see with new eyes, we must observe—and usually be humiliated by—the habitual way we encounter each and every moment. It is humiliating because we will see that we are well-practiced in just a few predictable responses. Few of our responses are original, fresh, or naturally respectful of what is right in front of us. The most common human responses to a new moment are mistrust, cynicism, fear, knee-jerk reactions, a spirit of dismissal, and overriding judgmentalism. It is so dis-couraging when we have the courage to finally see that these are the common ways that the ego tries to be in control of the data instead of allowing the moment to get some control over us—and teach us something new!  

To let the moment teach us, we must allow ourselves to be at least slightly stunned by it until it draws us inward and upward, toward a subtle experience of wonder. We normally need a single moment of gratuitous awe to get us started—and such moments are the only solid foundation for the entire religious instinct and journey.