Neděle
Proroci a mystici uznávají to, co většina z nás ne - že všechno má slzy a všechno si slzy zaslouží. Soucit, který vyvěrá, když pláčeme, může také změnit náš život a vytáhnout nás ze sebe samých do společenství s lidmi kolem nás.
-Richard Rohr

Pondělí
Jaké nové úrovně truchlení, cítění, uzdravování a probuzení k hlubším individuálním i kolektivním cílům budou zapotřebí k tomu, abyste ve světě dosáhli takových posunů, jaké chcete vidět? Jaké vody můžete ctít a chránit jako posvátné? Jaký svět chcete pro všechna naše vnoučata?
-Pixie Lighthorse

Úterý
Musíme se naučit truchlit profesně, vidět náš svět, i ten nejtemnější, s duchem a energií proroků hebrejské Bible. Tito starověcí učitelé varovali, že svět není v rovnováze a že jeho náprava vyžaduje naši pomoc. Truchlíme s nimi, občas pláčeme, to ano, ale aniž bychom se poddávali cynismu, nenávisti a násilí.
-Otis Moss III

Středa
Mám za to, že slzy, i když vypadají jako pouhá emotivní reakce, jsou mnohem víc: hluboce svobodná akce, kterou mnozí nemají rádi. Vycházejí z hloubi našeho nitra, kde jsme nejopravdověji sami sebou. Slzy odhalují hloubku, na které a z níž nám záleží.
-Richard Rohr

Čtvrtek
Srdce z kamene nedokáže rozpoznat říše, které buduje, a říše, které uctívá. Oplakávání ano. Pohybuje se skrze hněv a smutek a posiluje nás, abychom skutečně slyšeli a reagovali na stále tragickou přítomnost.
-Richard Rohr

Pátek
Prorok nemůže vědět, že všechno dobře dopadne, že se ti, kdo jsou u moci, probudí a napraví škody, které způsobili, a že zavládne mír. Musí spočinout v nevědomosti. Nevědomost není vždy příjemná. Ve skutečnosti se může podobat smutku.
-Mirabai Starrová

Desátý týden cvičení
Slzy a rozjímání

Anglikánská mystička a spisovatelka Maggie Rossová nám připomíná, že slzy jsou božským darem a znamením Boží přítomnosti a milosti: 

Dar slz je často znamením Boží přítomnosti, když se cítíme nejvíce opuštění, zapomenutí a osamocení.... Nelze dostatečně zdůraznit, že dar slz je darem. Stejně jako každý jiný dar jej lze přijmout nebo odmítnout. Ačkoli jej nelze vynutit ani s ním manipulovat, lze jej, stejně jako ustavičnou modlitbu, jejíž je součástí, pěstovat. Je to "okolní" milost. Není zvláštním vlastnictvím duchovní elity, ale je vždy k dispozici a čeká, až nás najde vnímavé. Je to nevýslovný dar a jedním z jeho poznávacích znamení je, že nás vždy odvádí od našeho já, i když nás osvěcuje.  

Slzy a kontemplace (obě slova jsou synonyma) jsou dary, a oba dary hlubokého setkání s Ohněm, který slzy rozpalují a solí celou naši bytost. Dar slz osvobozuje a je znamením osvobození jak od kontroly, tak od strachu, z něhož kontrola pramení, a touhy po bezpečí, které nám naše strachy nabízejí, a touhy snažit se kontrolovat, abychom se cítili bezpečně. Právě lásce k Bohu a zpočátku děsivé svobodě nás tento dar otevírá, svobodě stát se součástí všesvatého JÁ JSEM, být vylití skrze....  

Lacrimae rerum:

Sunday 
Prophets and mystics recognize what most of us do not—that all things have tears and all things deserve tears. The sympathy that wells up when we weep can be life changing, too, drawing us out of ourselves and into communion with those around us.  
—Richard Rohr 

Monday 
What new levels of grieving, feeling, healing, and awakening to deeper individual and collective purposes will be required to make the kinds of shifts you want to see in the world? What waters can you honor and protect as sacred? What kind of world do you want for all our grandchildren? 
—Pixie Lighthorse 

Tuesday 
We must learn how to grieve prophetically, seeing our world, even at its darkest, with the spirit and energy of the prophets of the Hebrew Bible. Those ancient teachers warned that the world was out of balance and that its repair requires our help. Grieving with them, we weep sometimes, yes, but without giving in to cynicism, hatred, and violence.  
—Otis Moss III 

Wednesday 
My belief is that tears, although they look like a mere emotive reaction, are much more: a deeply free action that many do not enjoy. They proceed from deep inside, where we are most truly ourselves. Tears reveal the depths at which and from which we care. 
—Richard Rohr 

Thursday 
A heart of stone cannot recognize the empires it builds and the empires it worships. Lamentation does. It moves us through anger and sadness, empowering us to truly hear and respond to the always-tragic now.  
—Richard Rohr 

Friday 
A prophet cannot know that all will be well, that those in power will wake up and mend the damage they have caused, and that peace will prevail. They must rest in unknowing. Unknowing is not always comfortable. In fact, it can feel a lot like grief.  
—Mirabai Starr 

Week Ten Practice 
Tears and Contemplation 

Anglican mystic and writer Maggie Ross reminds us that tears are a divine gift and a sign of God’s presence and grace: 

The gift of tears is often a sign of the presence of God when we feel most abandoned, forgotten, and alone.… It cannot be emphasized enough that the gift of tears is a gift. Like any other gift, it can be accepted or rejected. While it cannot be forced or manipulated it can, like unceasing prayer of which it is a part, be nurtured. It is an “ambient” grace. It is not the special possession of a spiritual elite but always available, waiting to find us receptive. It is an ineffable gift, and one of its distinguishing marks is that it always points us away from our selves even as it illuminates our selves.  

Tears and contemplation (the two are synonymous) are gifts, and both gifts of a deep encounter with Fire that tears ignite and salt through our whole being. The gift of tears frees and is a sign of being freed both from control and from the fear from which control springs, and the desire for the safety our fears offer us and the desire to try to control in order to feel secure. It is to the love of God and an initially terrifying freedom that this gift opens us, the freedom to become part of the all-holy I AM, to be poured-out-through.…  

Lacrimae rerum: the tears in things; the creation that bursts with the potency of transfiguration bleeds also with the tears of its redemptive Creator. Deep calls to deep; not some sentimental “might have been” but a divine call to a reality whose density of holiness can be seen only through the veil of tears.