Mirabai Starrová se dělí o to, co se dozvěděla o nenásilných přímých akcích jezuitského mírového aktivisty otce Daniela Berrigana (1921-2016). Inspirována rozhovory se svým přítelem a ikonopiscem otcem Williamem (Billem) McNicholsem se zamýšlí:  

O čem možná mnozí z jeho následovníků nevěděli, bylo, že Daniel Berrigan byl neutěšitelný. Jako zastánce nenásilí Dan neviděl mnoho důkazů, že by kultura války někdy ustoupila. Přesto vytrval. Co jiného může dělat opravdový prorok? "Člověk je povolán žít nenásilně," říkal, "i když se změna, o kterou usiluje, zdá nemožná. Změnit Spojené státy nenásilnou revolucí může, ale nemusí být možné. Jedna věc však takovému pokusu přeje: naprostá neschopnost násilí cokoli změnit k lepšímu." [1] Řekl také: "Mírotvorba nikam nevede, a přesto se musí dělat." [2] 

Jako mladý jezuita bydlel otec Bill ve společném domě s Danem Berriganem v New Yorku. Někdy, když Dan nepřišel dolů na večeři, šel Bill nahoru a zaklepal na jeho dveře. "Vypadal, jako by ho někdo přepadl," vyprávěl mi otec Bill. Nebyla to kritika, která ho tížila, protože když se ho Bill zeptal, jaké to je být neustále napadán, odpověděl: "Myslím, že musím dělat něco správně." "A co dělám?" zeptal se Bill. Bylo to spíše o tom, co otec Bill popisuje jako "vzít na sebe Boží úzkost za svět a chodit s ní". Otec Bill říká, že v těchto chvílích byl tak hluboce dojat Danovým zármutkem, že jediné, co mohl dělat, bylo tiše sedět vedle něj. "Bylo to jako návštěva u Joba," řekl mi....  

Prorok nemůže vědět, že všechno bude dobré, že se ti, kdo jsou u moci, probudí a napraví škody, které způsobili, a že zavládne mír. Mystik si nikdy nemůže být jistý, že výsledkem touhy po Bohu bude sjednocení s Bohem. Musí spočívat v nevědomosti. Nepoznání není vždy pohodlné. Ve skutečnosti se může hodně podobat smutku.  

A přesto je tato prázdnota, toto čekání, tento mezní prostor posvátný. Je to to, co odlišuje proroka-mystika od samolibého aktivisty nebo duchovního narcise. Právě ve vnitřní poušti, kde se krajina zdá být pustá, odhaluje trpělivost zázrak života, který kypí těsně pod povrchem. Čím více pozorujeme to, co je, tím více krásy se nám dostává do centra pozornosti. Není tu nic rozbitého, nic, co by se dalo opravit. Prorok-mystik spíše praktikuje sezení s realitou takovou, jaká je. Z tohoto prostoru tichého naslouchání můžeme vnímat, co je nám vlastní, a čerpat vitalitu, kterou k tomu potřebujeme. Přijímáme své vrozené právo sounáležitosti a v duchu mystického židovského učení tikkun olam napravujeme rozbitý svět a obnovujeme celistvost sítě vzájemného bytí.  

Mirabai Starr shares what she learned about the nonviolent direct actions of Jesuit peace activist Father Daniel Berrigan (1921–2016). Inspired by conversations with her friend and iconographer Father William (Bill) McNichols, she reflects:  

What many of his followers may not have known was that Daniel Berrigan was inconsolable. As a champion for nonviolence, Dan did not see a lot of evidence that the culture of war would ever wane. Nevertheless, he persevered. What else can a true prophet do? “One is called to live nonviolently,” he said, “even if the change one works for seems impossible. It may or may not be possible to turn the United States around through nonviolent revolution. But one thing favors such an attempt: the total inability of violence to change anything for the better.” [1] He also said, “Peacemaking goes nowhere and yet it must be done.” [2] 

As a young Jesuit, Fr. Bill lived in a communal house with Dan Berrigan in New York City. Sometimes, when Dan did not come down for dinner, Bill would go upstairs and knock on his door. “He’d look like he’d been assaulted,” Fr. Bill told me. It wasn’t the criticism he received that burdened him, because when Bill asked him what it was like to be continuously attacked, he answered, “I think I must be doing something right.” It was more about what Fr. Bill describes as “taking on God’s anguish for the world and walking around with it.” Fr. Bill says that in these moments, he was so deeply moved by Dan’s sorrow that all he could do was to sit quietly beside him. “It was like visiting Job,” he told me.…  

A prophet cannot know that all will be well, that those in power will wake up and mend the damage they have caused, and that peace will prevail. The mystic can never be certain that union with God will be the outcome of longing for God. They must rest in unknowing. Unknowing is not always comfortable. In fact, it can feel a lot like grief.  

And yet that emptiness, that waiting, that liminal space is sacred. It’s what distinguishes a prophet-mystic from a self-righteous activist or a spiritual narcissist. It is in the interior desert, where the landscape appears barren, that patience reveals the miracle of life teeming just below the surface. The more we mindfully observe what is, the more beauty comes into focus. There is nothing broken here, nothing to fix. Rather, the prophet-mystic practices sitting with reality as it is. From that space of quiet listening, we may perceive what is ours to do and tap into the vitality we need to do it. We take up our birthright of belonging and, in the spirit of the mystical Jewish teaching of tikkun olam, we mend the broken world and restore wholeness to the web of interbeing.