Umělec a organizátor Stephen Pavey nachází paralely mezi Izraelem v době proroka Ámose (8. století př. n. l.) a dnešními Spojenými státy: 

V Ámosově době severní izraelské království rozšířilo svá území a zvýšilo svůj vliv na obchodní cesty, což národu přineslo velkou hospodářskou prosperitu. Boží vize společnosti - v níž je bohatství sdíleno a potřeby každého člena společnosti jsou uspokojovány - se rozpadala kvůli bujícímu materialismu, chamtivosti, korupci a úplatkářství. Podobně jako ve Spojených státech se zvětšila propast mezi hrstkou bohatých a masami chudých a utlačovaných. Zatímco se ve veřejné sféře hroutily morální normy, náboženské praktiky a uctívání Boha zůstávaly ve společnosti velmi důležité....  

V 5. kapitole začíná Ámos nářek neboli smutné volání proti tomuto způsobu života: "Po všech ulicích bude nářek" (5,16). V naší době prorokyně Callie Greerová, která žije v Selmě v Alabamě a organizuje kampaň chudých, říká národu: "Musíte mě nechat naříkat". V únoru 2020 na veřejném shromáždění v Selmě svědčila o své bolesti a útlaku: před lety jí v důsledku chudoby a nedostatku zdravotní péče zemřela v náručí dcera. Callie zvolala: "Musíte mě nechat naříkat nad dětmi, které jsem ztratila kvůli chudobě a které už nikdy nedostanu zpět, naříkat nad všemi dětmi, které jsme my matky ztratily. Nebudu plýtvat svou bolestí. Doufám, že se kvůli mně budete cítit nepříjemně. Doufám, že vás rozzlobím. Kvílím, protože moje děti už nejsou." [1]

Richard Rohr se zamýšlí nad Ježíšovým požehnáním pro ty, kdo pláčou:  

Ježíš nezamýšlel, aby jeho výrok "Blahoslavení plačící" (Lk 6,21) byl sentimentalizován nebo zůstal bez povšimnutí. Tvrdost srdce nebo to, co Zachariáš a další proroci nazývali "srdce z křemene", bránila lidem naslouchat Zákonu a slovům, která JHWH seslal skrze Ducha. Srdce z kamene nemůže rozpoznat říše, které buduje, a říše, které uctívá. Oplakávání ano. Pohybuje se skrze hněv a smutek a posiluje nás, abychom skutečně slyšeli a reagovali na stále tragickou přítomnost.  

Prorok Ezechiel říká: "Dám vám nové srdce a vložím do vás nového ducha, odstraním z vašich těl srdce kamenné a místo něj vám dám srdce z masa. Vložím do vás svého ducha.... Budete mým lidem a já budu vaším Bohem" (Ezechiel 36,26-28). To je transplantace orgánů, po které všichni toužíme, vnitřní religiozita, o kterou usiluje každá spiritualita.  

Jistě, řeči o tom, že Bůh má emoce, jsou vždy projekcí našich lidských emocí na Boha. Pokud však dokážeme pochopit, že Bůh pláče nad lidskou situací - jako Ježíš plakal nad Jeruzalémem, znovu nad Lazarovou smrtí a v Getsemanech -, víme, že je to univerzální pravda. Bůh nenávidí nic, co stvořil, Bůh to lituje v pravém významu slova litovat, což znamená mít soucit s utrpením všeho. [2] 

Artist and organizer Stephen Pavey finds parallels between Israel during the prophet Amos’ time (8th century BCE) and the United States today: 

In Amos’s time, the Northern Kingdom of Israel had extended its lands and increased its influence over trade routes, which brought great economic prosperity to the nation. God’s vision of society—in which wealth is shared and the needs of every member of society are met—was fracturing because of rampant materialism, greed, corruption, and bribery. Like we see in the United States, the gap between the wealthy few and the masses of poor and oppressed had grown wide. While moral standards were collapsing in the public sphere, religious practices and worship of God remained very important in society.…   

In chapter 5, Amos begins a lament, or cry of sorrow, against this way of life: “There will be wailing in all the streets” (5:16). In our own day, the prophet Callie Greer, who lives in Selma, Alabama, and organizes with the Poor People’s Campaign, tells the nation, “You must let me wail.” In February 2020, she testified to her pain and oppression at a public gathering in Selma: years earlier, her daughter had died in her arms due to poverty and lack of health care. Callie cried out, “You must let me wail for the children I’ve lost to poverty and will never get back, wail for all the children we mothers have lost. I won’t waste my pain. I hope I make you feel uncomfortable. I hope I make you feel angry. I’m wailing because my babies are no more.” [1]

Richard Rohr reflects on Jesus’ blessing for those who weep:  

Jesus did not intend his statement “Blessed are those who weep” (Luke 6:21) to be sentimentalized or remain unnoticed. Hard-heartedness, or what Zechariah and other prophets called “hearts of flint,” prevented the people from hearing the law and the words that YHWH had sent by the Spirit. A heart of stone cannot recognize the empires it builds and the empires it worships. Lamentation does. It moves us through anger and sadness, empowering us to truly hear and respond to the always-tragic now.  

The prophet Ezekiel says: “I shall give you a new heart, and put a new spirit in you; I shall remove the heart of stone from your bodies and give you a heart of flesh instead. I shall put my spirit in you…. You shall be my people and I will be your God” (Ezekiel 36:26–28). This is the organ transplant that we all long for, the interior religiosity that all spirituality seeks.  

Of course, language about God having emotions is always a projection of our human emotions onto God. But if we can understand that God weeps over the human situation—as Jesus wept over Jerusalem, again over Lazarus’ death, and in Gethsemane—we know it’s a universal truth. God doesn’t hate anything God created; God pities it in the true meaning of the word pity, which is to have compassion for the suffering of everything. [2]