Prašná středa

Když křesťané začínají dodržovat postní dobu, čtyřicet dní před Velikonocemi, otec Richard vyzdvihuje nářek jako podstatný aspekt naší víry:  

Jediná kniha v Bibli je pojmenována podle emocí: kniha Pláč. Říká se, že ji Jeremiáš napsal, aby vyjádřil zármutek nad vyhnáním lidu z Jeruzaléma, když jej v roce 587 př. n. l. napadli Babyloňané. Kniha se však čte spíše jako vyjádření všeobecného smutku nad lidskou situací nebo toho, co se často nazývá "tragický smysl života". Je pozoruhodná téměř úplným nedostatkem anekdot nebo jasných příkladů. Jinde v prorockých spisech čteme odkazy na konkrétní panovníky, království a dějinné okamžiky. Zde nikoliv. Jedná se o univerzální smutek. Je to výzva k univerzální solidaritě.  

Palestinský básník Mosab Abu Toha vyjadřuje zničující smutek a touhu po míru:  

Přeji si, abych se probudil a našel elektřinu zapnutou po celý den.  
Přeji si, abych zase slyšel zpívat ptáky, žádnou střelbu a žádné  
   bzučící drony.  
Přeji si, aby mě můj stůl volal, abych znovu vzal do ruky pero a psal,  
 nebo se alespoň prokousal románem, vrátil se k básni nebo si přečetl divadelní hru.  
Všude kolem mě není nic  
jen tiché zdi  
a lidé vzlykající 
bez zvuku. [1] 

Richard pokračuje:  

Proroci, a zejména Jeremiáš, nás zvou k božskému smutku nad samotnou skutečností, více než k rozhořčení nad tou či onou událostí. Jazyk pak přechází od hněvu nad "hříchem" k lítosti nad utrpením a zraněním, přesto stále drží nad vodou: "Vrátím ti zdraví a uzdravím tvé rány, praví JHWH" (Jeremiáš 30,17). Prožívaná skutečnost je vždycky plačící skutečností a plačící skutečnost je brzy soucitem a laskavostí. Rozhodné a tvrdé soudy se ztrácejí ve stopách slz. 

Jako příklad tohoto "sklouznutí" se mi vybavuje změna oficiálního postoje římské církve k sebevraždě, která se od důrazu na trest přesunula k soucitu s člověkem a rodinou. Myslím také na uznání Anonymních alkoholiků, že závislost není zlovolné morální selhání, ale "nemoc, kterou je třeba léčit". Hněv takové změny nemůže provést. Slzy ano.  

Změnil se Bůh, nebo jsme jen dospěli natolik, že slyšíme dospělého Boha? Staré pasáže Písma o milosrdenství a soucitu, které se kdysi zdály sentimentální nebo nemožné, začínají konečně dávat smysl - a my si najednou všímáme jejich četnosti, ačkoli tam byly vždycky. "Odešla jsi v slzách, ale já jsem tě přivedl zpět. Hladkou cestou jsem tě vedl k pramenům vody" (Jeremiáš 31,9, Jeruzalémská bible). Tento proces proměny prostřednictvím slz je z velké části skrytý a nevědomý, charakteristický pro působení Ducha.  

Mám za to, že slzy, ačkoli vypadají jako pouhá emotivní reakce, jsou mnohem víc: hluboce svobodná činnost, kterou mnozí nemají rádi. Vycházejí z hloubi našeho nitra, kde jsme nejopravdovějšími sami sebou. Slzy odhalují hloubku, v níž a z níž nám záleží.  

Ash Wednesday

As Christians begin to observe Lent, the forty days before Easter, Father Richard highlights lamentation as an essential aspect of our faith:  

Only one book in the Bible is named after an emotion: the book of Lamentations. Jeremiah is said to have written it to express grief over the people’s exile from Jerusalem when they were invaded by the Babylonians in 587 BCE. But the book reads more like an expression of universal sadness over the human situation, or what is often called “the tragic sense of life.” It’s notable for an almost entire lack of anecdotes or clear examples. Elsewhere in the prophetic writings, we read references to specific rulers, kingdoms, and moments in history. Not here. This is universal sadness. It is an invitation to universal solidarity.  

The Palestinian poet Mosab Abu Toha expresses the devastation of grief and the longing for peace:  

I wish I could wake up and find the electricity on all day long.  
I wish I could hear the birds sing again, no shooting and no  
     buzzing drones.  
I wish my desk would call me to hold my pen and write again,  
  or at least plow through a novel, revisit a poem, or read a play.  
All around me are nothing  
but silent walls  
and people sobbing 
without sound. [1] 

Richard continues:  

The prophets, and Jeremiah in particular, invite us into a divine sadness about reality itself, more than outrage at this or that event. The language then changes from anger at “sin” to pity over suffering and woundedness, yet still holds out for relief: “I will restore you to health and I will heal your wounds, says YHWH” (Jeremiah 30:17). Felt reality is invariably wept reality, and wept reality is soon compassion and kindness. Decisive and harsh judgments slip away in the tracks of tears. 

As an example of this “slipping away,” my mind recalls the Roman church’s change in its official stance toward suicide, shifting from an emphasis on punishment to empathy for the person and family. I also think of Alcoholics Anonymous’ recognition that addiction isn’t a malicious moral failing but “a sickness to be cured.” Anger can’t make such switches. Tears can.  

Has God changed, or have we just grown up enough to hear a grown-up God? Old Scripture passages of mercy and pity that once seemed sentimental or impossible begin to finally make sense—and we suddenly notice their frequency, although they were always there. “You had left in tears, but I brought you back. I guided you to springs of water by a smooth path” (Jeremiah 31:9, Jerusalem Bible). This process of transformation by way of tears is largely hidden and unconscious, characteristic of the work of the Spirit.  

My belief is that tears, although they look like a mere emotive reaction, are much more: a deeply free action that many do not enjoy. They proceed from deep inside, where we are most truly ourselves. Tears reveal the depths at which and from which we care.