Příroda promlouvá určitým způsobem, mluví k ní země. Většinou jen nejsme dostatečně trpěliví, dostatečně ztišení, abychom tomu příběhu věnovali pozornost.
-Linda Hogan  

Spolutvůrkyně sítě Divoká církev Victoria Loorz a Valerie Luna Serrelsová s nadšením pomáhají lidem znovu se spojit s posvátnou divokostí země a uvědomit si, jak nás spojuje s příběhem:

Moudrost, kterou potřebujeme pro tuto dobu velkého rozuzlení, získáme, když si uvědomíme, že nejsme odděleni od přírody. Hlasy, kterým musíme v této době nejvíce naslouchat, jsou hlasy, které dominantní kultura přehlíží, odmítá, ignoruje nebo umlčuje. Hlasy původních obyvatel, kteří nikdy nezapomněli na naše místo v síti sounáležitosti. Hlasy žen, barevných komunit, příslušníků queer komunity, kteří po generace trpěli dopady dominantní kultury nadřazenosti. Hlasy z jižní polokoule, z náboženství mimo naši komfortní zónu, jejichž perspektiva je nezbytná, abychom vůbec viděli naši vlastní slepotu. Hlasy stromů, bouří, cikád, řek a drobných virů, jejichž vzájemně propojené utrpení a odolnost jsou v této době dramatických změn zásadní. Moudrost, kterou v tomto klíčovém období našich dějin potřebujeme, najdeme právě tam, mimo okraje dominantní kultury. A posloucháním myslíme praktikování příbuznosti, záměrné navazování vztahů prostřednictvím uctivého a autentického rozhovoru a přítomnosti.  

Toto spříznění je jádrem divoké církve. Příbuzenství znamená uznat, že naše milované společenství zahrnuje celý, živý, vzájemně propojený svět..... Znamená to znovu se zamilovat do světa a při svých rozhodnutích brát ohled na blaho všech posvátných druhých. Je to přijetí utrpení našich milovaných a zapojení se do jejich uzdravování. Je to ztělesnění hebrejského pojmu známého jako tikkun olam, což znamená "náprava světa" - celého světa.  

Když se učíme řeč listů a žvatlání bobulí a pak tyto drobné okamžiky poetické moudrosti sdílíme mezi sebou, znovu vytváříme příběh našeho místa. Vytváříme nové příběhy, které nás mohou vést k novému a přitom prastarému způsobu lidského bytí..... Znovuvyprávění našeho vztahu k Zemi jako posvátnému příbuznému poskytuje duchovní a emocionální základ sounáležitosti, který potřebujeme k podpoře všech vrstev práce, jež nás čekají. [1] 

Země má své vlastní rituály vyjádřené v příbězích ledovců, ročních období, jarních květů, mravenišť, lesních požárů a ptačího zpěvu. Když s láskou nasloucháme příběhům, které vypráví země, jsme nuceni začlenit jejich příběhy do našich příběhů. Aby naše stará vyprávění zůstala živá, je třeba je propojit s novými významy, které jsou specifické pro naši geografii a kontext. Milovaný mýtus nebo příběh z posvátného textu či písma v sobě nese hlubokou moudrost, která ožívá, když je přeorientována na naši vlastní dobu a místo. [2] 

There is a way that nature speaks, that land speaks. Most of the time we are simply not patient enough, quiet enough, to pay attention to the story.
—Linda Hogan  

Cofounders of the Wild Church Network, Victoria Loorz and Valerie Luna Serrels are passionate about helping people reconnect to the sacred wildness of the earth and recognize how it connects us to the story:  

The wisdom we need for this time of great unraveling will be gained as we remember that we are not separate from nature. The voices we need to listen most closely to at this time are the voices that the dominant culture has overlooked, dismissed, ignored, or silenced. The voices of Indigenous peoples who have never forgotten our place in the web of belonging. The voices of women, of communities of color, of those from the queer community who have suffered the impact of a dominant culture of supremacy for generations. Voices from the Southern Hemisphere, from religions outside our comfort zone whose perspectives are essential to even see our own blindness. The voices of the trees, the storms, the cicadas, the rivers, and the tiny viruses whose interconnected suffering and resiliency is essential in this time of dramatic change. The wisdom we need at this pivotal time in our history will be found there, outside the edges of the dominant culture. And by listening, we mean practicing kinship, intentionally entering into relationship, through respectful and authentic conversation and presence.  

This kinship is at the core of wild church. Kinship is recognizing that our beloved community includes the whole, alive, interconnected world…. It is falling in love again with the world, considering the well-being of all the sacred others in our decisions. It is taking on the suffering of our beloveds and engaging in their healing. It is an embodiment of a Hebrew concept known as tikkun olam, which means “repairing the world”—the whole world.  

As we learn the language of leaves and the banter of berries and then share these little moments of poetic wisdom with one another, we are re-storying our place. We are creating new stories that can guide us into a new and yet ancient way of being human…. Re-storying our relationship with Earth as sacred kin provides a spiritual and emotional foundation of belonging we need to support all the layers of work ahead of us. [1] 

Earth has her own rituals, expressed in stories of glaciers, seasons, spring blossoms, anthills, wildfires, and birdsongs. As we listen with affection to the stories the land tells, we are compelled to integrate their stories into our stories. To remain alive, our old narratives need to be connected with new meaning particular to our geographies and context. A beloved myth or story from a sacred text or scripture carries deep wisdom that comes alive when it is reoriented to our own time and place. [2]