Otec Richard se zamýšlí nad transformačním vlivem lidí, kteří žijí v kosmickém vejci:

Člověk, který žije uvnitř celkového kosmického vejce, je mystik, prorok, univerzální člověk, světec, celek. Jsou to lidé jako Mahátma Gándhí, svatý Bonaventura, Martin Luther King mladší, svatá Tereza z Kalkaty, svatý John Henry Newman, Dag Hammarskjöld a Juliána z Norwiche (moje oblíbená mystička). Jsou to lidé, kteří se dívají - s očima dokořán jako talíře - na menší obrazy, protože pozorují z naprosto velkého obrazu. To jsou ti, kteří dokážou jak ctít a naslouchat menším, osobním příběhům, tak i žít v konečném stavu věcí, už teď, teď. Často se jim říká vidoucí, protože jejich perspektiva obsahuje mnoho očí, dokonce jaksi i oči Boží.  

Velcí "vidoucí" působí mimo pouhou skupinovou loajalitu; mimo jakékoli jednoduché, dualistické myšlení, které je vždy staví na "správnou" stranu; mimo vítěze a poražené, dobré a špatné. Nějakým způsobem jsou schopni žít podle univerzálních zásad a přitom dbát na konkrétní lidi; ctít kulturní normy, a přitom dávat prostor výjimkám. Vidí kontemplativním způsobem, za stín a přetvářku, za dusivou slupku soukromého já a sobecký egoismus skupiny. Kontemplativní mysl integruje a soustřeďuje všechno naše počítání a ovládání. Bez ní existuje pouze občanské a sebestředné náboženství.  

Skutečnou přestavbu povedou ti, kteří se dokážou zapojit do reality na všech čtyřech úrovních současně. Dokáží ctít božskou úroveň a žít nakonec uvnitř velké dějové linie. Oceňují potřeby a souvislosti našeho příběhu a jiných příběhů a neodmítají je jako pouhé kulturní přívěsky nebo nesmyslné tradice. Neřeknou také, že můj příběh není důležitý. Nebudou ponižovat ani odmítat lidi, kteří se zabývají osobními problémy nebo řeší důležité otázky identity v první polovině života.  

Nejdůležitější je, že nemůžeme oddělovat osobní uzdravení od uzdravení společenského. Není to postupné, ale souběžné. Mnozí v naší terapeuticky zaměřené společnosti si myslí, že nejprve musí najít uzdravení a integraci osobně a pak budou moci sloužit skupinám nebo hledat Boha. Přesto se mi zdá, že se to všechno odehrává ve spirále. Ve skutečnosti existuje přirozená ekologie kontrol a rovnováh mezi čtyřmi kopulemi významu. Měl jsem štěstí a požehnání, že jsem měl dobrou rodinu, náboženství, komunitu, užitečnou terapii a čas na sebepoznání - vzájemně se překrývají jako vlny z nekonečného moře. Většina lidí klade důraz jen na jednu nebo druhou, ale ti, kteří ctí všechny čtyři úrovně, překonali omezení jednoho příběhu. Skutečná transcendence nás osvobozuje od tyranie já jsem, modlářství my jsme a obětního beránka oni jsou. Když všechny čtyři příběhy bereme vážně, jak nám to velmi dobře ukazuje Bible, máme plný život - plně lidský a plně božský.  

Father Richard considers the transformative impact of people who live within the cosmic egg: 

The person who lives within the total cosmic egg is the mystic, the prophet, the universal human, the saint, the whole one. These are people like Mahatma Gandhi, St. Bonaventure, Martin Luther King Jr., St. Teresa of Calcutta, St. John Henry Newman, Dag Hammarskjöld, and Julian of Norwich (my favorite mystic). These are the people who look out—with eyes wide as saucers—at the smaller pictures because they observe from the utterly big picture. These are the ones who can both honor and listen to smaller, personal stories, and also live in the final state of affairs, already, now. They are often called seers because their perspective contains many eyes, even, somehow, the eyes of God.  

Great “seers” operate beyond mere group loyalties; beyond any simple, dualistic thinking that always puts them on the “right” side; beyond winners and losers, good and bad. They are somehow able to live by universal principles while still caring for the specific; honoring cultural norms, yet making room for the exceptions. They have seen in a contemplative way, beyond the shadow and the disguise, beyond the suffocating skin of the private self and the self-serving egotisms of group. The contemplative mind integrates and gives focus to all our calculating and controlling. Without it, there is only civil and self-serving religion.  

True reconstruction will be led by those who can engage reality at all four levels simultaneously. They can honor the divine level and live ultimately inside of a great big story line. They appreciate the needs and context of our story and other stories and don’t dismiss them as mere cultural trappings or meaningless traditions. They won’t say that my story is not important, either. They won’t demean or dismiss people who are working on personal issues or addressing the important identity concerns of the first half of life.  

Most importantly, we cannot separate personal healing from societal healing. It’s not sequential, but simultaneous. Many in our therapeutically focused society think they first must find healing and integration personally and then they will be free to serve groups or search for God. Yet it seems to me that it all happens in a spiral. In fact, there is a natural ecology of checks and balances between the four domes of meaning. I was lucky and blessed enough to have good family, religion, community, helpful therapy, and time for self-knowledge—overlapping one another like waves from an endless sea. Most people emphasize only one or the other, but those who honor all four levels have transcended the limitations of a single story. True transcendence frees us from the tyranny of I am, the idolatry of we are, and the scapegoating of they are. When all four stories are taken seriously, as the Bible shows us very well, we have a full life—fully human and fully divine.