Spisovatel a aktivista Jonathan Wilson-Hartgrove, který se vydal na Jízdu svobody 21. století na jihu Spojených států, vypráví o tom, jak ikona občanských práv Vincent Harding povzbuzoval jezdce, aby ctili své vlastní příběhy i příběhy ostatních.

Vincent Harding [1931-2014] mě naučil věnovat pozornost svaté půdě, na kterou v americkém příběhu často zapomínáme. Dr. Harding, afroamerický kolega a spolupracovník Dr. Martina Luthera Kinga Jr. byl také historikem, který viděl svět očima víry..... Dr. Harding věřil, jak opakuje Zjevení ze 46. žalmu, že "je řeka, jejíž proudy obveselují město Boží" (46,4). Tato velká řeka protéká dějinami a spojuje lidi víry s Kristovým křesťanstvím. Životním úkolem Dr. Hardinga bylo křtít lidi v této řece....  

Dr. Harding nás učil, že každá pouť ke svobodě začíná pozorností k naší základní identitě. "Kde jste prožili své dětství?" ptal se každého člověka, i těch, kteří byli ještě dětmi. "A kde prožila dětství vaše babička z matčiny strany?" zeptal se. Každý z nás pochází z nějaké domácnosti a z nějakého příběhu, věděl doktor Harding. "Řekněte mi její jméno," řekl a naklonil se dopředu se svým jemným úsměvem.  

Než naše jízda za svobodou skončila, "strýček Vincent" nás všechny adoptoval a pozval nás do rodiny svobody, která se táhla od hebrejských porodních bab ve starém Egyptě přes zotročené matky na jižanských plantážích až po "Ellinu píseň" ve dvacátém století. [1] "My, kteří věříme ve svobodu, nemůžeme odpočívat" se stalo naší hymnou. Ale naše hlasy, i když se mohly spojit v harmonii, nebyly stejné. Museli jsme se poprat s příběhy, které jsme slyšeli na kolenou od našich babiček - s tím, jak nás každá z domácností našich otců naučila něco o tom, kdo je náš národ.  

Sledoval jsem, jak mladí běloši na té jízdě za svobodou rozbalují svá takzvaná privilegia a zpochybňují základní předpoklady o úspěchu a věrnosti. Naše osvobození bylo spojeno s osvobozením mladých sester a bratrů bez dokladů, kteří také zpochybňovali americký sen - jak budoucnost, kterou sliboval, nezahrnovala jejich vlastní rodiče. Bývalý vězněný Afroameričan stál vzpřímeně a oslavoval nově nabytou hrdost na to, že je synem žen a mužů, kteří Americe ukázali, co znamená svoboda....  

Druhá polovina dějin nevymaže vše, co jsme si kdy mysleli, že víme o sobě a o našem Bohu, ale vyzývá nás, abychom se na všechny věci podívali v novém světle. Jako poutníci v cizí zemi opouštíme svůj národ a místo a vydáváme se do dosud neznámé země, abychom spatřili a pojmenovali svatou půdu pod našima nohama. Tato cesta nemůže být osamělá, protože s sebou nese sdílení velmi odlišných a často bolestných příběhů. Ale v lidech, kteří tyto příběhy nesou, se setkáváme s milovaným společenstvím, které nás předznamenává a zároveň připravuje na zemi, kde jsme ještě nebyli. Druhá polovina historie je pozváním k prožití dalšího příběhu.  

Embarking on a 21st-century Freedom Ride in the southern United States, writer-activist Jonathan Wilson-Hartgrove shares how civil rights icon Vincent Harding encouraged the riders to honor their own stories and those of others.  

Vincent Harding [1931–2014] taught me to pay attention to the holy ground that we often forget in the American story. An African American colleague and co-laborer of Dr. Martin Luther King Jr., Dr. Harding was also a historian who saw the world through the eyes of faith…. Dr. Harding believed, as Revelation reprises from Psalm 46, that “there is a river whose streams make glad the city of God” (46:4). That great river flows through history, connecting people of faith to the Christianity of Christ. Dr. Harding’s life’s work was to baptize people into that river….  

Dr. Harding taught us that every pilgrimage toward freedom begins with attention to our basic identity. “Where did you spend your childhood?” he asked each person, even the ones who were still children. “And where did your maternal grandmother spend her childhood?” Each of us comes from a household and a story, Dr. Harding knew. “Tell me her name,” he said, leaning forward with his gentle smile.  

Before our freedom ride was done, “Uncle Vincent” had adopted us all, inviting us into the freedom family that stretched from the Hebrew midwives in ancient Egypt to the enslaved mothers of Southern plantations to “Ella’s Song” in the twentieth century. [1] “We who believe in freedom cannot rest” became our anthem. But our voices, though they could be joined in harmony, were not the same. We had to wrestle with the stories we’d heard at our grandmothers’ knees—with the ways each of our fathers’ households had taught us something about who our people are.  

I watched young white people on that freedom ride unpack their so-called privilege, questioning basic assumptions about success and faithfulness. Our liberation was tied to that of young undocumented sisters and brothers who were also questioning the American dream—how the future it promised did not include their own parents. A formerly incarcerated African American man stood tall, celebrating a newfound pride that he was the son of women and men who had shown America what freedom means….  

The other half of history doesn’t erase everything we ever thought we knew about ourselves and our God, but it does invite us to see all things in a new light. As pilgrims in a strange land, we leave our people and place for a country as yet unknown in order to see and name the holy ground beneath our feet. This cannot be a solitary journey because it entails the sharing of very different and often painful stories. But in the people who bear those stories, we meet the beloved community that both prefigures and prepares us for the country we’ve not yet been. The other half of history is an invitation to live into another story.