Pomocí jazyka kosmického vejce se autorka Felicia Murrell dělí o své zkušenosti s dospíváním se silným pocitem našeho příběhu, který byl omezen silou jiných příběhů:

Nikdy jsem nezpochybňovala svět, ve kterém jsem vyrůstala. Řídil jsem se rytmem, který mi určovali lidé kolem mě, a chápal jsem svět a způsob, jak se v něm zařadit, optikou a životem těch, kteří měli nade mnou autoritu.... V malém venkovském městečku v Severní Karolíně mého mládí žili černoši na jedné straně kolejí a běloši na druhé..... Na tomto životě mi nic nepřipadalo nenormální. Byl to naš příběh.... 

Nikdo nemluvil o rase. Nikdo nevyjadřoval nespokojenost ani nahlas nepojmenovával věci. Nikdo se nezmínil o tom, jak se věci mají. Nevzpírali jsme se systému. Drželi jsme hlavy dole a dělali to, co jsme měli. Úspěch a postup byly příběhy jiných, lidí na druhém konci města, na druhé straně kolejí. My jsme měli zůstat na svém místě a dodržovat přirozený řád věcí, což jsem dělal, dokud jsem už nemohl.  

Jako matrjoškové panenky, které se hnízdí jedna v druhé, můj příběh jako malého dítěte byl roztříštěnou, rozdělenou částí našeho příběhu. Ve stínu dominantních hlasů mi můj příběh připadal méně podstatný, dokonce zbytečný. Bez jasného pochopení celku byl můj příběh neúplný. Ale můj příběh bylo vše, co jsem znal, dokud jsem nebyl vystaven jiným příběhům.  

Murrell zdůrazňuje, že je důležité dovolit, aby nás jiné příběhy vtáhly do vzájemné blízkosti a do spojení s příběhem.  

Když zůstáváme zaseknutí ve smyčce našeho příběhu bez ohledu na jiné příběhy, zejména když je "náš" příběh zarámován do eurocentrického, patriarchálního, dominantního paradigmatu (nebo je prožíván v reakci na něj) jako měřítko pro všechny jiné příběhy, zůstáváme s neúplným modelem. Vystavení jiným příběhům je pozváním, branou k poznání. Ale je to pouze to - příležitost k poznání. Vítání a přijímání různorodosti může vytvářet obeznámenost, ale není to totéž jako poznání. Hluboké, důvěrné poznání posiluje schopnost jednat, nabízí vzájemnost a díky vzájemnosti nám dává příležitost být strážci vlastního příběhu, aniž by byl jiný příběh stranou nebo ústupkem nesouhlasu.... 

Jak se k sobě navzájem přibližujeme v lásce, pravdě naší autentické síly? Možná tak, že změnu přivítáme, místo abychom se jí bránili. Abych rozšířil svůj pohled na svět mimo paradigma jižanského, křesťanského, venkovského nebo chudého pracujícího člověka na širší vesmírný rámec, který je inkluzivní, univerzální, potvrzující a přijímající, potřeboval jsem vidět části a celek v celé jejich majestátní nádheře i chaotické složitosti.  

Transcendence není popřením nebo odpoutáním se od mého příběhu nebo našeho příběhu. Je to náročný závazek k vyprávění pravdy; k plnému vidění; k empatickému naslouchání, které vyžaduje práci žít a být ve světě; hluboké, důvěrné poznání; posun za naše teorie a mapy k budování vztahů.  

Using the language of the cosmic egg, author Felicia Murrell shares her experience of growing up with a strong sense of our story that was limited by the power of other stories: 

I never questioned the world in which I grew up. I followed the rhythms set for me by those around me, understanding the world and how to situate myself in it through the lenses and lives of those in authority over me.… In the small rural North Carolina town of my youth, Blacks lived on one side of the tracks and Whites on the other…. Nothing about this life seemed abnormal. This was our story.… 

No one talked about race. No one expressed discontent or named things aloud. No one mentioned the way things were. We didn’t buck the system. We kept our heads down and did what we were supposed to do. Success and advancement were others’ stories, for people across town on the other side of the tracks. We were to stay in our place and follow the natural order of things, which I did until I no longer could.  

Like matryoshka dolls nesting within one another, my story as a small child was a fragmented, compartmentalized part of our story. In the shadow of dominant voices, my story felt less essential, even unnecessary. Without a clear understanding of the whole, my story was incomplete. But my story was all I knew until I was exposed to other stories.  

Murrell highlights the importance of allowing other stories to draw us into intimacy with one another and into the union of the story.  

When we remain stuck in the loop of our story without consideration of other stories, particularly when “our” is framed in (or lived in response to) a Eurocentric, patriarchal, dominant paradigm as the standard of measurement for all other stories, we are left with an incomplete model. Exposure to other stories is an invitation, a gateway to knowing. But it’s merely that—an opportunity to know. A welcoming and acceptance of diversity may create familiarity, but it’s not the same as knowing. Deep, intimate knowing empowers agency, offers reciprocity, and, through mutuality, affords us the opportunity to be the custodians of our own story without being othered as an aside or a concession to dissent…. 

How do we move toward each other in love, the truth of our authentic power? Perhaps, we welcome change instead of resisting it. To expand my worldview beyond the paradigm of Southern, Christian, rural or working poor to a larger cosmic frame that is inclusive, universal, affirming, and accepting, I needed to see the parts and the whole in all their majestic splendor and their messy complexity.  

Transcendence is not a denial or detachment from my story or our story. It is an arduous commitment to truth-telling; to fully seeing; to empathetic listening that requires the work of living and be-ing in the world; of deep, intimate knowing; of moving beyond our theories and maps into relationship building.