Stav mystiky nikdy neskončí, protože my jsme její součástí. Nikdy se necítíme doma jinde, ale pouze v klidu a pohodlí svého společenství s Bohem. Můžeme se pokoušet tento stav omlouvat a doufat, že konečně zmizí a my pak budeme schopni dobře fungovat v "reálném" světě. Avšak nejenže to tak nikdy nemělo být, ale nesmíme už toužit po tom, co nejsme.  
-Beverly Lanzetta, Path of the Heart 

Teoložka Beverly Lanzetta píše o univerzální povaze mystické touhy: 

V náboženských tradicích slovo "mystika" označuje přímou zkušenost s Boží přítomností a nejvyšší úrovně sjednocení s Božským tajemstvím. Zahrnuje také lidskou touhu po konečném a cestu, kterou duše kráčí k důvěrnému spojení s Bohem. Naznačuje, že mystické hledání je vlastní lidské přirozenosti - že naše duše jsou utvořeny tak, aby se obracely k božskému světlu, jako se rostlina obrací ke slunci..... Podnět celé bytosti člověka nikdy nespočine, dokud nespočine v Bohu. Tento vnitřní pohyb směrem k božskému společenství - spíše než naše každodenní rozptýlení - je podstatou spirituality. Když se naše srdce odkloní od hledání smyslu a lásky, trpíme. Když zakoušíme pravou touhu duše, která hledá spojení s božstvím - poznáváme smysl života jako takového a jsme osvíceni světlem pokoje.  

Nepokoušela se však většina z nás tuto hlubokou, vnitřní touhu omluvit v naději, že konečně zmizí a my budeme schopni fungovat v "reálném" světě?… Říkáme si, že nejsme hodni společenství, že toho nejsme schopni. Navzdory našemu popírání však tlukot mystického srdce nikdy nepolevuje; jeho životní síla koluje v našich žilách a volá nás domů.  

Když se zaměříme na tuto jedinou základní potřebu, objevíme vášeň duše patřit Bohu. A právě toto neodbytné tahání z nekonečna vede naši duši na mystické cestě a nutí ji k otevřenosti srdce.  

Lanzetta nás povzbuzuje, abychom pěstovali svou mystickou touhu po Bohu přes všechny výzvy, kterým čelíme: 

Při tomto úsilí o oddanost Bohu budete občas truchlit nad tím, že jste opustili to, co společnost považuje za nezbytné pro materiální a profesní přežití. Denně se budete snažit sladit napětí mezi tím, co je společensky praktické, a touhou odevzdat své srdce hledání. Tehdy se vám bude bránit falešné já: "Musím být praktický, musím se postarat o své potřeby k přežití, nesmím se příliš rozdávat." Vždycky je to tak. To jsou hlasy, které brání touze duše, i když zakouší vnitřní světlo a je stravována potřebou lásky.  

Někteří budou nepochybně považovat duchovní touhu za nepraktickou. Z mystického hlediska je však touha po Božském nesmírně praktická; ve skutečnosti je to jediná praktičnost. Touha duše po spočinutí v Bohu [je totiž] plánem a klíčem k odemčení pravého já.  

The condition of mysticism will never be over, for we are of it. We never feel at home elsewhere, but only in the serenity and comfort of our communion with God. We may attempt to make excuses for this state, hoping that it would finally go away and we would then we able to function well in the “real” world. Yet, not only has this never been meant to be, we must no longer yearn for what we are not.  
—Beverly Lanzetta, Path of the Heart 

Theologian Beverly Lanzetta writes of the universal nature of mystical longing: 

In religious traditions, the word “mysticism” refers to a direct experience of Divine Presence, and to the highest levels of union with Divine Mystery. It also includes the human longing for the ultimate, and the path the soul follows toward intimacy with God. It implies that the mystical quest is intrinsic to human nature—that our souls are constituted to turn toward the divine light as a plant turns toward the sun…. The impetus of one’s entire being never rests until it rests in God. This internal movement toward divine communion—rather than our daily distraction—is the essence of spirituality. When our hearts are diverted from the quest for meaning and love, we suffer. When we experience the true longing of the soul, seeking union with the divine—we know the meaning of life itself and are illuminated by the light of peace.  

Yet, haven’t most of us attempted to make excuses for this deep, interior longing, hoping that it would finally go away and we would be able to function in the “real” world?… We tell ourselves we are not worthy of communion; we’re not capable. Yet despite our denial, the mystical heartbeat never abates; its lifeblood courses through our veins, calling us home.  

When we focus on this one essential need, we discover the soul’s passion to belong to God. And it is this insistent tug from the infinite that guides our souls on the mystic quest and compels openness of heart.  

Lanzetta encourages us to nurture our mystical longing for God through all the challenges we face: 

Through this pursuit of devotion to God, you will at times grieve over abandoning what society considers necessary for material and professional survival. Daily you will struggle to reconcile the tension between what is socially practical and your desire to give your heart to the quest. Then the false self will resist: “I must be practical, I must take care of my survival needs, I must not give too much.” These are the voices that obstruct the soul’s desire, even as it experiences the inner light and is consumed by a need for love.  

No doubt some will view spiritual longing as impractical. But, mystically, the passion for the Divine is extremely practical; in fact, it is the only practicality. For the soul’s longing to rest in God [is] a road map and a key to unlocking the true self.