Mystický teolog Howard Thurman (1899-1981) popisuje svobodu, kterou každý z nás má, aby mohl zakoušet božství:  

Tvrzení mystika nakonec zní, že nepotřebujete nic, co by vás přivedlo k Bohu. Nepotřebujete žádného prostředníka. Nepotřebujete žádnou instituci. Nepotřebujete obřad ani rituál. Bůh je ve mně a žebřík ze země do nebe je k dispozici. Mohu tedy vystoupit po svých vlastních oltářních schodech, ať jsem kdekoli a za jakýchkoli okolností, a klíč k pochopení této zkušenosti a ke zkušenosti samotné není nikdy v rukou žádného jiného člověka.  

Když miluji lidi, pak v sobě nacházím Boha. Nezáleží na tom, zda pokleknu před nějakým oltářem, Bůh ve mně se začne pohybovat nahoru chodbami mé mysli a mých emocí ... a vystupuje ze mě a bloudí nad vámi....  

Pokud někoho milujete, nikdy se toho člověka nevzdáte. Není zajímavé, jak na tom Ježíš vždycky trval a jak nám to v našem učení zcela uniká? Nic z toho, co mohu udělat, nemůže zabít Boha ve mně. Nic. Nic. Protože ho nemohu zničit, možná, že když mu budu naslouchat, když se dokážu dostatečně ztišit, uslyším, jak mi našeptává přesné slovo, které potřebuji, aby mě zbavilo tolika mých neštěstí, mé bídy a mého pesimismu ohledně povahy života a smyslu mého vlastního života. Dokážu-li se ztišit, aby se Bůh ve mně mohl dát na pochod, nepotřebuji žádného kněze, nepotřebuji žádného kazatele, dokonce nepotřebuji ani žádný kostel. Ti všichni mi možná pomohou, ale já je nepotřebuji. Konečně je Bůh ve mně, a když najdu Boha v sobě, když přijdu do kostela, najdu Boha v kostele. Důkazní břemeno konečně spočívá na životaschopnosti mého vlastního vědomí. [1] 

James Finley se obrací k mystikům jako k učitelům, kteří odhalují, jak setrvávat v Boží lásce.   

Mystikové jsou muži a ženy, kteří jsou skrze mystické zážitky zasaženi poznáním, že tam dole, v hlubinách věcí, se Bůh vyjevuje a rozdává se v každém dechu a úderu srdce. Zakoušejí tuto jednotu a v okamžicích, kdy tuto jednotu zakoušíme, jsme jako chvilkový mystik. Mystici jsou učitelé, protože svědčí o tom, že je možné v této jednotě trvale zakotvit, a ne jen prožívat její malý, chvilkový záblesk - Bůh spočívá v nás, kteří spočíváme v Bohu.  

V mystické zkušenosti mi byly Boží hlubiny z Boží velkorysosti dány jako hlubiny mého já. Tato zkušenost jednoty je nekonečným ztotožněním Boha se mnou - s Božím vlastním životem - v mé nicotě bez Boha. Láska se nikdy nevnucuje, vždycky se nabízí, takže jakmile jednou zakusím tuto duchovní zkušenost, musím se svobodně odevzdat lásce, která se mi dává. Ve vzájemnosti lásky se pak naplňuje osud. To je skutečný příběh našeho života - kde se nacházíme ve vzájemnosti lásky. [2] 

Mystic theologian Howard Thurman (1899–1981) describes the freedom each of us possess to experience the divine:  

The claim of the mystic is, at last, that you don’t need anything to bring you to God. You don’t need a mediator. You don’t need an institution. You don’t need a ceremony or a ritual. God is in me, and the ladder from the earth to sky is available. So, I can ascend my own altar stairs wherever I am, under any circumstances, and the key to the understanding of the experience, and to the experience itself, is never in the hands of any other human being.  

When I love people, then I find God in me. Whether I bow my knee at any altar doesn’t make any difference, the God in me begins to move up through the corridors of my mind and my emotions … and moves out from me and broods over you….  

If you love somebody, you never give that person up. Isn’t it interesting how Jesus always insisted upon this, and how completely we have missed it in our doctrine? Nothing that I can do can kill the God in me. Nothing. Nothing. Since I can’t destroy it, perhaps if I listen, if I can become still enough, I will hear it whisper to me the precise word I need to take away so much of my unhappiness and my misery and my pessimism about the nature of life and the meaning of my own life. If I can be still so that the God in me can get on the march, I don’t need any priest, I don’t need any preacher, I don’t even need any church. All these will help perhaps, but I don’t need them. At last God is in me, and if I find God in me, when I come to church, I’ll find God in the church. The burden of proof at last is on the vitality of my own awareness. [1] 

James Finley turns to the mystics as teachers who reveal how to abide in God’s love.   

Mystics are men and women, who, through mystical experiences are touched by the realization that down in the deep-down depths of things, God is welling up and giving Herself away in and as every breath and heartbeat. They taste that oneness, and in moments, when we taste that oneness, we’re like a momentary mystic. The mystics are teachers, because they bear witness that it’s possible to be habitually established in that oneness, instead of merely experiencing a little, momentary flash of it—God resting in us resting in God.  

In the mystical experience, the depths of God, by the generosity of God, have been given to me as the depths of myself. That experience of oneness is God’s infinite identification with me—with God’s own life—in my nothingness without God. Love is never imposed, it’s always offered, so once I’ve tasted that spiritual experience, then I have to freely give myself to the love that gives itself to me. In the reciprocity of love, then destiny is fulfilled. That’s the real story of our lives—where we are in the reciprocity of love. [2]