Otec Richard kritizuje, jak i v rámci křesťanství pochybujeme o uzdravující moci evangelia:  

Když náboženství není o uzdravování, nemá lidem v tomto životě opravdu co nabídnout. Mnozí to nazývají teologií "mrkve na klacku", nebo, jak říká můj přítel Brian McLaren, z evangelia jsme udělali do značné míry "evakuační plán pro příští svět". Pokud nechápeme potřebu a touhu po uzdravení, pak se spása (salus, neboli uzdravení) stává otázkou naděje na nějaké odložené uspokojení. Zoufale potřebujeme uzdravení skupin, institucí, manželství, ran války, násilí, rasismu a nekonečných sociálních problémů, v nichž se dnes topíme. Nebudeme však vědět, jak se uzdravit, pokud se nenaučíme dovednostem v bodě nula: v individuálním lidském srdci.  

Po většinu své historie po roce 313, kdy se křesťanství stalo císařským náboženstvím Římské říše, se církev nezajímala o uzdravování, ale spíše o udržování společenského a církevního pořádku: rozdávání milostí a odpustků (jako by to bylo možné); udělování dispenzů, anulací a absolucí spolu s příslušnými tresty; udržování lidí v prvních manželstvích za každou cenu, namísto toho, aby manželství samotné vnímala jako arénu pro růst, odpuštění a proměnu manželky, manžela, dětí a celé širší rodiny i mimo ni. Obecně jsme se snažili řešit problémy duše a ducha právními prostředky, což málokdy funguje.  

V hlavních křesťanských církvích jsme do značné míry ztratili samotné slovo uzdravení . Přibližně v době, kdy jsem nastoupil do služby, došlo k oživení pojmu uzdravující modlitba a uzdravující bohoslužby. Mnozí katolíci si mysleli: "To musí pocházet od protestantů, my přece nejsme na uzdravování!". A samozřejmě měli pravdu! Mnozí katolíci neočekávali, že se skutečně stanou uzdravenými lidmi, ať už vnitřním nebo vnějším způsobem. Jako kněží jsme měli pocit, že naším úkolem je spíše rozhřešovat hříchy než pomáhat lidem růst a uzdravovat se. "Zbavte se znečišťujícího prvku", jak se říká, spíše než "Naučte se, co můžete o sobě a o Bohu kvůli tomuto konfliktu, bolesti nebo utrpení". To jsou dvě velmi odlišné cesty. Ve čtyřech evangeliích dělal Ježíš stále dokola dvě věci: kázal a uzdravoval. My jsme hodně kázali, ale moc jsme neuzdravovali. Nevěděli jsme jak.  

Jsem přesvědčen, že pokud kázání nevede k určité úrovni uzdravení nebo proměny posluchačů, pak to ani není kázání evangelia. Uzdravení je nejjednodušším kritériem kázání slova, jaké si dovedu představit. Pravda nás uzdravuje a rozšiřuje už při samotném poslechu: "Pravda vás osvobodí" (Jan 8,32). Umožňuje nám a tlačí nás k tomu, abychom přetvářeli svět s dostatkem prostoru pro mírnost a pokoj pro sebe i pro lidi kolem nás. Pouze celiství lidé si mohou představit nebo vyvolat celistvější svět.  

Father Richard critiques how, even within Christianity, we doubt the healing power of the gospel:  

When religion is not about healing, it really doesn’t have much to offer people in this life. Many have called it “carrot on the stick” theology or, as my friend Brian McLaren says, we made the gospel largely into “an evacuation plan for the next world.” If we don’t understand the need and desire for healing, then salvation (salus, or healing) becomes a matter of hoping for some delayed gratification. We desperately need healing for groups, institutions, marriages, the wounds of war, violence, racism, and the endless social problems in which we are drowning today. But we won’t know how to heal if we don’t learn the skills at ground zero: the individual human heart.  

For much of its history following CE 313 when Christianity became the imperial religion of the Roman Empire, the church’s concern was not healing, but rather maintaining social and church order: the doling out of graces and indulgences (as if that were possible); granting dispensations, annulments, and absolutions, along with the appropriate penalties; keeping people in first marriages at all costs, instead of seeing marriage itself as an arena for growth, forgiveness, and transformation for wife, husband, children, and the whole extended family, and beyond. In general, we tried to resolve issues of the soul and the Spirit by juridical means, which seldom works.  

We’ve largely lost the very word healing in mainline Christian churches. Around the time I entered into ministry, there was a resurgence in the notion of healing prayer and healing services. Many Catholics thought, “Well, this must come from the Protestants; we’re not into healing!” And of course, they were right! Many Catholics didn’t expect to really become healed people in an inner or outer way. As priests, we felt our job was to absolve sin rather than help people to grow and heal. “Get rid of the contaminating element,” as it were, rather than “Learn what you can about yourself and God because of this conflict, pain, or suffering.” Those are two very different paths. In the four Gospels, Jesus did two things over and over again: he preached and he healed. We did a lot of preaching, but not too much healing. We didn’t know how.  

I’m convinced that if preaching doesn’t effect some level of healing or transformation in the listener, then it’s not even the gospel being preached. Healing is the simplest criterion of preaching the word that I can imagine. The truth heals and expands us in its very hearing: “The truth will make you free” (John 8:32). It allows and presses us to reconfigure the world with plenty of room for gentleness and peace for ourselves, and for those around us. Only whole people can imagine or call forth a more whole world.