Otec Richard na základě osobní zkušenosti nabízí povzbudivou připomínku, že nemusíme být dokonalí, abychom byli milováni a přijímáni Bohem. 

K Bohu nepřicházíme tím, že vše děláme správně. V tomhle mi prosím věřte. K Bohu přicházíme tím, že to děláme špatně. Každý průvodce duší ví, že je to pravda. Pokud přijdeme k Bohu tím, že budeme dokonalí, nikdo nepřijde k Bohu. To naprosto vyrovnává podmínky hry. Naše selhání otevírají naše kamenná srdce a posouvají náš ztuhlý myšlenkový prostor směrem k pochopení a trpělivosti. Právě to, že to děláme špatně, děláme chyby, jsme odmítnuti a prožíváme bolest, nás vede k naprostému spolehnutí se na Boha. Přál bych si, aby to nebyla pravda, ale jediné, co v této fázi své cesty vím, je, že Bůh mě nechal dělat téměř všechno špatně, abych mohl plně zakusit, jak Bůh může dělat všechno tak naprosto správně. 

Myslím si, že právě proto má křesťanství jako svůj ústřední symbol proměny nahého, krvácejícího muže, který je obrazem selhání, prohry a umírání, který však ve skutečnosti vítězí - a odhaluje tajný vzor těm, kteří se k němu připojí. Všichni vítězí, protože pokud jsme upřímní, jediné, co máme všichni společné, je slabost a bezmocnost alespoň v jedné - i když obvykle v mnoha - oblastech našeho života. V každém z nás je nějaká zlomená, zraněná část. [1]  

Vpodcastu Všechno patří otec Richard vysvětluje, jak se osvobodil od svého sklonu soustředit se na to, "co je špatně" na sobě, na druhých a na světě:

Jako člověk od přírody perfekcionista jsem ve svém životě sváděl vnitřní boj o přijetí faktu, že věci nejsou dokonalé. Vždycky na všem vidím něco špatného. Zároveň jsem nechtěla dopustit, aby "to, co je špatně", řídilo představení - u mě i u ostatních. Chci být dokonalý a chci, aby i ostatní lidé byli dokonalí - ale jediná dokonalost, kterou máme k dispozici, je samozřejmě schopnost přijmout to nedokonalé.  

To, čemu rád říkám "svatá nespokojenost", mi dalo instinkt pro reformu, ale také mě to sežvýkalo. V první polovině svého života jsem si neustále říkal: "Takhle to přece nemá být!" A pak jsem si řekl: "Takhle to přece nemá být!". Neustále jsem si všímal: "To není ono! To není ono!" Teprve v druhé polovině svého života jsem konečně schopen žít ve svatém napětí a přijmout, že "zbytek" nebo "kritická masa" stačí. V každé skupině je vždy rozptýleno několik lidí, kteří to chápou, několik lidí, kteří žijí a milují evangelium. Když to začalo stačit, a dokonce víc než stačilo (i v mém případě), byl jsem svobodný. Takže tento biblický obraz "zbytku" nebo "kvasu" - abych použil Ježíšova slova - je pro mě a mé vlastní osvobození velmi důležitý. Pokud budu čekat, až se Boží vláda plně uskuteční, abych mohl být šťastný, nikdy šťastný nebudu. [2] 

Drawing on personal experience, Father Richard offers an encouraging reminder that we don’t need to be perfect in order to be loved and accepted by God.  

We don’t come to God by doing it right. Please believe me on this. We come to God by doing it wrong. Any guide of souls knows this to be true. If we come to God by being perfect, no one is going to come to God. This absolutely levels the playing field. Our failures open our hearts of stone and move our rigid mind space toward understanding and patience. It’s in doing it wrong, making mistakes, being rejected, and experiencing pain that we are led to total reliance upon God. I wish it weren’t true, but all I know at this point in my journey is that God has let me do just about everything wrong, so I could fully experience how God can do everything so utterly right. 

I believe this is why Christianity has as its central symbol of transformation a naked, bleeding man who is the picture of failing, losing, and dying, yet who is really winning—and revealing the secret pattern to those who will join him there. Everyone wins because, if we’re honest, the one thing we all have in common is weakness and powerlessness in at least one—though usually many—areas of our lives. There’s a broken, wounded part inside each of us. [1]  

In the Everything Belongs podcast, Father Richard explains how he has been freed from his tendency to focus on “what’s wrong” with himself, others, and the world: 

As a perfectionist by nature, accepting that things aren’t perfect has been at the center of my life’s inner struggle. I’m always seeing the wrong of everything. At the same time, I haven’t wanted to let “what’s wrong” drive the show—in myself and others. I want to be perfect, and I want other people to be perfect—but of course, the only perfection available to us is the ability to embrace the imperfect.  

What I like to call “holy dissatisfaction” gave me my instinct for reform, but it also chewed me up. In the first half of my life, I was constantly thinking, “It’s not supposed to be that way!” I was constantly noticing, “That isn’t it! That isn’t it!” It’s only in the second half of my life that I am finally able to live in the holy tension of accepting that a “remnant” or “critical mass” is enough. Scattered in each group are always a few who get it, a few who live and love the gospel. When that became enough, and even more than enough (even in myself), I was free. So, this scriptural image of “remnant” or “yeast”—to use Jesus’ words—is very important for me and my own liberation. If I’m going to wait for the reign of God to be fully realized before I can be happy, I’m never going to be happy. [2]